Má být vzdělání elitní, nebo dostupné?

Podle rektora Jihočeské univerzity Tomáše Machuly bychom měli snížit počet vysokoškoláků. Hodnota titulu jinak klesá, říká v DVTV. Co je tedy smyslem vysokého školství? Udělovat části mladých lidí potvrzení o jejich nadprůměrnosti, nebo usilovat o co nejvyšší vzdělanost populace?

Pan rektor říká v rozhovoru řadu rozumných věcí a věřím, že je to moudrý a kompetentní člověk. Domnívám se ale, že omezování přístupu na vysoké školy je cestou zpět.

Otevření vysokých škol co nejširšímu množství lidí je všeobecným trendem a úžasným výdobytkem současných západních zemí. Má potenciál zmenšovat sociální nerovnosti, připravovat lidi na stále více komplexnějších profesí, potenciál kultivovat kritické myšlení a dělat tak společnost moudřejší a lepší. Co nejlepší a nejhlubší vzdělání každého jediného člověka je klíčem k tomu, aby dovedl lépe čelit nástrahám všech, kdo se jej budou pokoušet přelstít nebo snad připravit o svobodu. Co nejširší přístup ke vzdělání, včetně toho vysokoškolského, by tak měl být zásadní hodnotou každého lidského společenství, které chce zůstat otevřené, sebevědomé a svobodné – které chce zůstat lidské.

Neznamená to zároveň, že bychom nemohli vést o masifikaci vysokých škol diskusi. Pan rektor upozorňuje na řadu problémů, které přinesla, a opírá o ně své volání po návratu k elitnějším univerzitám. Nebylo by ale lepší tyto problémy řešit, tedy přizpůsobit strukturu vysokého školství novým podmínkám? Pokud na vysoké školy míří místo někdejších pár procent polovina populace, je jasné, že je potřeba výuku proměnit.

Na tomto místě často slýcháme, že tím vždy nejvíce utrpí pomyslná studentská elita, na kterou byly univerzity dříve orientovány – laťka musí klesat, aby se přes ni dostala polovina populace, a úroveň výuky už tak není, co bývala… Proč by se ale měla výuka všech těchto lidí řídit stejnou laťkou?

Je jasné, že lidé jsou různí, někteří akademicky geniální, někteří méně. Školství tu ale není od toho, aby těm akademicky nadanějším vystavovalo potvrzení o jejich výjimečnosti.

Je jasné, že lidé jsou různí – kdo ale říká, že nemohou být různě nastavené také studijní obory? Je jasné, že polovina populace nemůže dělat vědu – kdo ale říká, že všechny vysoké školy mají být vědecké? Je jasné, že s masou desítek nebo snad stovek studentů v oboru se nedá pedagogicky pracovat tak kvalitně jako s malou skupinou – kdo ale říká, že každý obor má být v každém městě jen jednou pro všechny dohromady?

Smyslem vysoké školy není srovnat všechny do latě – nýbrž nabídnout i lidem po dosažení dospělosti, aby ještě pár let soustředili svou pozornost na vzdělání dle svých vlastních možností. Nemělo by tak východiskem spíše než nafukování jednotlivých oborů být rozšiřování jejich nabídky? Tedy třeba otevírání jak výzkumných, tak nevýzkumných oborů a univerzit? Takový je přece západní trend.

Je skvělé, že české fakulty a univerzity si to dobře uvědomují, svoji studijní nabídku přizpůsobují a o větším dělení na výzkumné a nevýzkumné univerzity se živě debatuje. Doufejme, že tato diskuse povede též k revizi jejich financování, v němž jsou zatím nevědecké ale třeba i pedagogické fakulty značně znevýhodněny…

Je třeba to nevzdávat, nostalgickou představu o elitním výběru ponechat minulosti a ve zpřístupňování vysokých škol setrvat.