Michal Konečný: Jednou bych chtěl učit, protože..

V rámci naší série Inspirující učitelé Česka jsme vyzvali studenty a studentky středních škol, aby nám napsali svůj pohled na učitelství. Tento článek je počátkem krátké série pěti vítězných úvah, ve kterých se dozvíte, jak učitelství vnímá dnešní mladá generace. Blýská se nám v našem vzdělávání na lepší časy?

Autor: Michal Konečný, Uherské Hradiště

Učení je něco, v čem my, jako lidé vynikáme. Technologický pokrok se neustále posouvá, objevují se nové vynálezy a nová řešení doposud nezvládnutelných problémů. Naše společnost se jednoduše pohybuje kupředu každým dnem a vše, co se o tom my dozvídáme, jsou jen zprávy o vědcích a nových objevech. Kvůli tomu, občas lehce zapomínáme, jak to všechno začalo.

Děvčata, která nastoupí do první třídy základní školy, chtějí být většinou princezny, možná vychovatelky v mateřských školách. Kluci naopak popeláři, hasiči nebo ku příkladu prezidenti. Ale tyto děti ještě neobjevily své silné stránky a také ještě neví, jaká práce by pro ně byla ta pravá. Jejich osobnost se bude teprve rozvíjet a zde hraje neuvěřitelně velkou roli škola. Neboť škola by měla být schopna poskytnout vzdělání a cesty, ve kterých se dítě bude nadále rozvíjet.

Každý z nás takto začínal, postupem času jsme se začali specializovat a prohlubovat své znalosti v určitém směru. Ale aby se z nás mohli stát dílky do velkého puzzle, kterým je naše společnost, byla pro nás škola nepostradatelná. Nezáleží, zda jde jedinec na vysokou školu nebo na odborné učiliště, také každý dílek má jiný tvar, ale nakonec jsou potřeba všechny.

Ale existuje něco, co mají všechny školy na světě společné?

Učíme se celý život a všude, praktické, teoretické, senzomotorické učení nás provází až do smrti. A právě samotný princip osvojení si nové schopnosti či vědomosti je pro nás všechny naprostým základem. Jako učitel bych chtěl klást důraz na učení, ale ne kvantitativním způsobem. Chtěl bych naučit děti učit se lépe. Každý jsme zažili situaci, kdy nám učitel zadal test a my byli nuceni naučit se látku pro hezkou známku. Jaký to pro nás byl pocit?

Myslím, že odpověď je zřejmá každému učiteli, který bude pozorovat po zmíněném oznámení reakci třídy. Nemusí tomu tak být. Existuje mnoho efektivních ale i zábavných způsobů, jak se něco naučit. Ovšem pokud tyto metody neumí děti správně používat, tak jediné, co vnímají, je množství učiva a blížící se termín testu.

Jaký má být tedy učitel, aby děti naučil efektivně se učit, a tedy zpřístupnil jim možnost uplatnění v naší společnosti?

Pro mě by byla zásadní chuť dětí rozvíjet se a motivace do učení. Tohoto může učitel dosáhnout aktivním zapojením studentů, prokládáním výkladu zkušenostmi, vytvářením různým pomůcek a naučných her. Jakmile učitel získá pozornost a důvěru dítěte, tak se odbourá pomyslná bariéra a známý vztah učitel – student, který
má sice teoreticky neutrální význam, ale prakticky negativní tak přestane být vnímán.

Poté může učitel začít předávat znalosti a vědomosti dětem. Což se ponese ve stejném duchu s tím rozdílem, že čím víc se toho dítě naučilo, tím lepší v učení je. A aby tato schopnost nezakrněla, tak si samo dítě musí uvědomit, že je potřeba se posouvat dál, a tudíž přidávání látky je posouváním hranic a cestou ke zlepšení.

Samozřejmé je, že každý student je jiný, některý má rád výzvy a bude se snažit dát do toho vše, jiný naopak nemá takové ambice a pokud bude látky stále více přibývat, začne se pouze topit hlouběji a hlouběji. Učitel musí toto zpozorovat a brát ohledy na všechny studenty. Rozdíly mezi námi všemi tady budou vždycky, ve školním prostředí jsou možným řešením gymnázia a dále vysoké školy, nebo například odborná učiliště. Ale základní vzdělání je tady pro všechny stejné.

Učitelé základní školy by měli být schopni dosáhnou motivace u všech dětí. Ty nadanější přivést k rozvíjení se například i mimo školu, prostřednictvím olympiád či různých soutěží a projektů, ty průměrné ke zlepšování se v mezích svých možností a děti, které vykazují podprůměrné výsledky, by měl být učitel schopen podpořit, aby to nevzdávaly. U všech tří zmíněných skupin se projevuje jeden princip, zlepšování svých schopností a posouvání se kupředu.

A jak pozná učitel, že se mu podařilo, o co usiloval? Jsou to samé jedničky, které ukazují, že je výborný učitel a že všechny děti umí, co je chtěl naučit?

Situací, kdy jsou studenti rádi, že mohou učiteli v testu dokázat, že v hodinách dávali pozor a že se zlepšili, tudíž se budou těšit na test, je podstatně méně než otrávených výrazů a nadávek. Přitom samotná reakce dětí, a tedy zpětná vazba může být ten hlavní ukazatel schopností učitele.