Když to může spadnout, nejspíš to spadne

27. 4. 2021 –

Rok s distanční výukou

Textů reflektujících uplynulý pandemický rok vyjde jistě mnoho – texty vzletné, texty kritické, texty plné naděje a inspirace. Tento si ovšem neklade takové cíle. Jeho cílem je vlastně být přízemní, pobavit a odlehčeně zhodnotit zvláštní rok, rok distanční výuky. Při jeho psaní vycházím z rozhovorů s různými kolegy a kolegyněmi z celé republiky, ať už nováčky, kteří začali učit „s rouškou na puse“ a záhy se ocitli místo před katedrou za kamerou, ale také s těmi služebně staršími, kteří pamatují kdejakou revoluci (ve výuce).

Jak to začalo

Lidé, kteří zažijí nějakou dějinnou událost, zpravidla říkají, že si přesně pamatují moment, kdy se „to“ dozvěděli. Ať už se jedná o teroristický útok na Světové obchodní centrum, pád Východořímské říše, zvolení Donalda Trumpa prezidentem, o výměnu ministra zdravotnictví (počkejte, kterého?) nebo březnové oznámení o uzavření škol.

Naše příběhy jsou nápadně podobné. Děti to na mnoha místech zjistily dříve než samotní učitelé a s přestávkou následující po oznámení se rozléhal po chodbách bouřlivý ryk, jásot a napjaté hemžení v očekávání netypických čtrnácti dnů. Ale netýkalo se to jenom dětí. Jedna lektorka popisovala situaci, kdy se hlavy ředitelů, kteří se zrovna někde školili, bořily stále více do displejů mobilních telefonů, a najednou, uprostřed školení, se učebna proměnila na callcentrum, odkud byly vydávány první distanční pokyny pro sbory kdesi v dáli.

Bude to jenom na chvíli. Společně to zvládneme

Zatímco ještě v únoru 2020 byl učitel ICT se svými návrhy na školení v Classroom/Teams tak trochu ignorovaný, teď mu žádosti o radu přibývaly v mailové schránce rychleji než nabídky pevného… no však víte. Všichni šijeme roušky, pečeme z domácího kvásku, vykupujeme těstoviny a… tvoříme únikové hry, samozřejmě. Kdo nevytvořil v lockdownu únikovou hru, ať hodí Kahootem.

Na co jsme přišli

Těžko říct, jestli byla větší nabídka webinářů, nebo větší ochota se učit. I přes to, že je český učitel zvyklý na sobě pracovat, absolvovat (více či méně kvalitní) vzdělávací kurzy a inovovat svoje hodiny, na jaře zabral ještě víc. Naučili jsme se spoustu nových věcí.

Především sdílet mezi sebou – zjistili jsme, že je možné jít na náslech přes celou republiku a po přestávce učit u sebe ve škole. Zjistili jsme, ne poprvé a pravděpodobně ani naposledy, že nemusíme odučit všechno, co je v učebnici, a že naši žáci potřebují možná více nás jako lidi a méně encyklopedických faktů. Přišli jsme na to, že školní nástěnka je sice svatá, ale mail, padlet či různá online rozhraní mohou posloužit lépe, a ještě jsou třeba přístupná ze stejného okresu, jako je chata, kam jsme se uchýlili. Virtuální kafíčka (či vína) se stala výbavou virtuálních sboroven.

Nejsme stroje. A ani naši žáci nejsou. Zjistili jsme, že příprava dobré distanční hodiny stojí ještě víc času než příprava té normální. A tím pádem nemůže být vždycky vše na 100 % dokonalé a takové, jak jsme zvyklí, ani kdybychom se stavěli na hlavu (taky jste se v karanténě naučili stojku?). Zjistili jsme, že péče o duševní zdraví žáků i nás samotných je stejně (nebo i více) důležitá než vzorně vyplněná třídnice.

Školy se svým uzavřením paradoxně více otevřely. Rodiče mohli vidět, jak učíme, a naopak my jsme mohli vidět, v jakých podmínkách se učí naši žáci. To někdy vedlo k pochopení na obou stranách.

Co z toho plyne

Zůstává řada výzev. Když jsme v květnu a červnu 2020 natáčeli v Otevřenu videorozhovory s pedagogickými pracovníky z celé republiky, ptali jsme se jich, co si vezmou z distanční výuky do „normálu“. Při zpětném pohledu zní ta otázka až naivně. A i když uplynulý rok přinesl mnoho nových zkušeností, kompetencí a znalostí (na straně učitelů a snad i na straně žáků), některé výzvy zůstávají.

Jak zapojit opravdu všechny žáky? Jak poskytnout cílenou podporu těm, kteří ji nejvíce potřebují? Jak pečovat o svoje duševní zdraví a zároveň připravit výuku tak, abychom s ní byli spokojení my, žáci i rodiče?

Je pravděpodobné, že ať už bude „nový normál“ vypadat jakkoliv, určité hybridní prvky (tedy online i offline) v něm zůstanou – a bude to určitě dobře. Bude skvělé, když najdeme odpovědi na tyto a další otázky, které nás provázejí.

Text v úvodu sliboval odlehčenou formu, a tak by neměl končit vážně. Proto mi dovolte inovovat slavné Murphyho zákony – pro potřeby nás, učitelů v distanční výuce. A ať už nás bude v následujících týdnech a měsících čekat cokoliv, nezapomeňme si ve správnou chvíli vypnout/zapnout mikrofon.

Murphyho zákony distanční výuky

Pokud zablokujete podezřelé přihlášení do hodiny, jednalo se zpravidla o vedení školy / inspekci / studenta na náslechu.
Když to může spadnout, nejspíš to spadne, ale když by to mělo spadnout a zachránit důstojnost učitele, rozhodně to nespadne.
Vážnost situace je přímo úměrná pravděpodobnosti, že zasáhne domácí mazlíček / vlastní dítě.
Opravář/poslíček/pošťák/exekutor přichází přesně tehdy, kdy nemá.
Když v hromadném chatu vyzvete žáky ve stylu „nic sem nepište“, napíšou všichni.
Nejdůležitější část hodiny strávíte s vypnutým mikrofonem.
Když zdůrazníte, že žáci nemusí žádat o odchod na toaletu, budou žádat vždy.
Když se nikdo nepřipojí na online hodinu, ujistěte se, že „nesedíte“ v jiném Meetu.
Při vypínání mikrofonu si zkontrolujte, zda nezapínáte kameru.
Pokud mají všichni zapnout kameru, všem přestane fungovat.
Pokud žákovi chybí pomůcky, dozvíte se to zpravidla na konci hodiny.
Pokud žákovi funguje mikrofon, nefunguje mu kamera. Opačně to platí též.
Žák se připojí přesně vteřinu poté, co zapíšete (v půlce hodiny) jeho absenci do systému.
Žáci vždy odhalí přesně tu jednu věc v pozadí vašeho vysílání, kterou jste zapomněli schovat.
Pokud si potřebujete ulevit, pravděpodobně zapomenete vypnout mikrofon.
Když má pouze jeden člověk problémy s připojením, je to učitel.
Jakmile přepnete z Netflixu na Meet/Teams/Zoom, sníží se rychlost internetu.
Váš systém se začne aktualizovat přesně před začátkem hodiny.
Před realizací vaší skvěle připravené série online aktivit přichází otevření škol. A naopak.

Článek původně vyšel v Učitelském měsíčníku. Publikujeme se svolením.

Foto: Patrik Šimr