O (ne)přirozenosti učení. Věda o učení – proč rozlišovat dovednosti biologicky primární a sekundární

„Pak přijde bum, první třída, kde najednou děti musí sedět v lavicích, učí se po předmětech, jakoby najednou přijdou o všechnu tu přirozenost. Trochu s tím vnitřně bojuji.“

Na facebookové stránce Eduinu se nedávno objevilo toto trefné zamyšlení jedné kolegyně. Ve svém komentáři umě shrnula, jak vnímáme přechod z dětí z volnějšího prostředí mateřské školy do formálnějšího režimu školy základní a jeho vliv na dětskou (a přeneseně i naši dospělou) psyché. Ve zkratce: intuitivně cítíme, že škola a vůbec formální vzdělávání je něco, co jde proti dětské přirozenosti.

Co se učíme přirozeně a co nikoliv

Začněme tím, co je na tomto našem pocitu pravdy. Ano, striktně vzato, učit se číst, psát a počítat nepatří mezi činnosti, které by člověk přirozeně vykonával. Například čtení, poprvé doložené ve starověké Mezopotámii, je vymožeností posledních asi pěti tisíc let. Z hlediska třísettisícileté historie homo sapiens představuje doba, kdy čteme a píšeme, jen nepatrný zlomek (asi jednu šedesátinu) našich dějin. 

Tyto dovednosti – nazývejme je podle Davida Gearyho biologicky sekundární – se musí naprostá většina z nás explicitně učit, protože jsou příliš nové na to, aby v našem mozku byly evolučně zakódovány. Už staří Sumerové se čtení učili ve školách – metodami stejně nepřirozenými jako jsou ty dnešní. Nemuseli se ale učit chodit, rozpoznávat obličeje blízkých, číst emoce z výrazů v obličejích nebo se ústně dorozumívat v mateřském jazyce. Stejně jako oni, i my se těmto dovednostem – biologicky primárním – naučíme přirozeně, bez školy i explicitní výuky. 

Přijmeme-li bez výhrad romantizující představu o dítěti, které je samo nejlepším znalcem svých potřeb a ideálně se rozvíjí bez zásahů dospělých, vystavujeme velkému nebezpečí zejména ty žáky, kteří nemají štěstí na dobře zajištěné rodiny a podnětné domácí prostředí.

Zažehnout oheň, nebo naplnit vědro?

Ve své průlomové práci Why Don‘t Students Like School předkládá kognitivní psycholog Daniel T. Willingham (mimochodem oblíbenec Dylana Wiliama) svým čtenářům nečekané zjištění: lidský mozek přemýšlí jen nerad. Zatímco ovládání svalů, vnímání tepla a chladu stejně jako řízení mimořádně komplexních dějů uvnitř našeho organismu zvládá skvěle, myšlení je náročné, pomalé a s nejistým výsledkem. Za většiny okolností je pro lidský mozek přirozené myšlení se vyhýbat.

Nelze tedy předpokládat, že z dětí přirozeně a tak nějak zázrakem přírody vyrostou vzdělaní lidé, aniž bychom je vytrvale nevedli k přemýšlení a učení. Z pár mimořádně nadaných a cílevědomých šťastlivců možná ano, ale většinu bychom pravděpodobně odsoudili k doživotní ignoranci nebo jim přinejmenším podstatně ztížili start do života. 

Přijmeme-li bez výhrad romantizující představu o dítěti, které je samo nejlepším znalcem svých potřeb a ideálně se rozvíjí bez zásahů dospělých, vystavujeme velkému nebezpečí zejména ty žáky, kteří nemají štěstí na dobře zajištěné rodiny a podnětné domácí prostředí.

Jinými slovy, příroda za nás vzdělání nezařídí a ani ukázat správnou cestu mnohdy není dost. Pro učitele tedy platí, že nestačí jen zažehnout oheň, ale spíš cílevědomě a kousek po kousku pomáhat plnit pomyslné vědro, které si každý nese, zkušenostmi a vědomostmi.

Biologicky sekundární dovednosti jako čtení a psaní jsou příliš nové na to, aby v lidském mozku byly evolučně zakódovány. Proto se je naprostá většina z nás musí explicitně učit.

Úspěchem k radosti z učení

To však neznamená, že ve škole musíme nastolit atmosféru donucování a strachu. Jak píše Willingham, přemýšlení a učení může děti a lidi jako takové bavit – pokud v něm zažívají úspěch a pokud se učí od někoho, ke komu mají důvěru a koho mají rádi. Úkolem nás učitelů je tedy vytvořit stabilní, pozitivní a předvídatelné prostředí – a učit. Prostředí, v němž za našeho vedení každý žák překonává přiměřeně obtížné překážky a dosahuje zaslouženého úspěchu. 

Pokud tedy někdo kolem vás tvrdí, že se děti naučí číst, psát a počítat nebo třeba hrát na klavír „přirozeně“, zbystřete. Lidská přirozenost je sice zkoumavá a zvídavá, to však nestačí k tomu, abychom se biologicky sekundárním dovednostem naučili sami od sebe. Na to jsou tu všechny tyto dovednosti teprve krátce a evolučně jimi doposud vybaveni nejsme. Proto se prozatím bez „nepřirozených“ škol – a určité dávky explicitní výuky – neobejdeme.

Přečtěte si i další články blogu Explicitní didaktika. Najdete je zde.

Literatura:

David Didau: Making Kids Cleverer. A manifesto for closing the advantage gap (2019)

David C. Geary & Daniel B. Berch (eds): Evolutionary Perspectives on Child Development and Education (2016)

Daniel T. Willingham: Why Don’t Students Like School? A Cognitive Scientist Answers Questions About How the Mind Works and What It Means for the Classroom (2009; článek z American Educator je volně dostupný zde)