Miroslav Slowik, autor Didaktické dílny: „Učitelé se v Dílně naučí, že se nemusí bát dělat věci jinak.“

Na našich sociálních sítích postupně představujeme projekty 1. ročníku Otevřené výzvy. A taky jejich tvůrce, se kterými vám budeme přinášet rozhovory.

Prvním z nich je Miroslav Slowik, vysokoškolský učitel na pedagogické fakultě v Liberci. Jeho předmět se jmenuje Didaktická dílna. Budoucí učitelé se v ní seznámí s tvorbou vzdělávacího programu založeného na souvislostech a současnosti. Pod vedením zkušených učitelů a v prostředí, které se snaží co nejvíce přiblížit školní realitě, studenti společně pracují na přípravě vyučovacích hodin a didaktických pomůcek. Na konci semestru se pak vydají na týdenní praxe do školních tříd.

Aktuální dění v předmětu můžete sledovat na jeho Facebooku tady. A pokud chcete o Didaktické dílně vědět víc, přečtěte si článek zde.

Jak byste sám sebe představil?

Za časů studia na gymnáziu jsem se naučil tři základní věci: mluvit, psát a počítat. Perfektně. Jsou to dovednosti, kterými jsem přitáhl některé své studenty k různým oborům. Na to bychom se měli ve školách zaměřovat. Až z toho pak odvíjíme další dovednosti, a až pak znalosti. Jsem kreativec, baví mě přemýšlet o možnostech, které se ve škole primárně neukazují, protože jsou zasypané zbytečnostmi. Ty rád odklízím, aby vyšlo na světlo to podstatné. 

Proč jste se rozhodl vytvořit Didaktickou dílnu? Jaká k tomu vedla cesta?

Učení je vždy kreativní práce; je to hledání cest jak učení “dělat”. Kreativní učitelská dovednost se zakládá na komunikaci v týmu, pohybu, fyzické práci. To potřebuji dostat do budoucích studentů učitelství. Jde to ztěžka, pomalu, ale stále dopředu, a to je důležité.

Čím se podle vás Didaktická dílna liší od ostatních předmětů, kterými studenti a studentky na fakultě procházejí? 

Je otevřena všem, kteří si chtějí sami na sobě ověřit, jak na tom jsou s kreativními činnostmi. Je to překážková dráha, jejíž zdolání někdy docela bolí. Je to prostor založený na důvěře a bezpečí. Není tam tabule, ani prostor před a za, není tam stupínek nebo katedra. Máme tu stoly kolem dokola, stříhací pracoviště, kopírka, výtvarné pomůcky. Je to prostor tak trochu undergroundový, kterým se vracíme do výtvarky, kde můžeme zároveň mluvit o současném stavu věcí v politice, o událostech posledních dnů; kde se dá ale také svačit a v pohodě vypít kafe z automatu. Je to místo,kam chodí ti, co už ve škole pracují a přinášejí své zážitky, které s námi sdílejí. Je to prostředí, kde se učím i já, protože jsem se svými studenty v jejich světě a oni jsou v mém.  

Na jaké potřeby budoucích učitelů a učitelek Dílna reaguje?

Didaktická dílna ukazuje, že se nemusím spoléhat na učebnice a nemusím pracovat s vědmíni obory, ale s tématy, které do školy vnáším ze současného světa. Studenti se naučí hrát si a umět prvek hry vnášet do výuky. Naučí se také, že se nemusí bát dělat věci jinak a přijmout, co jim samotným jde a nejde, protože pak zůstanou autentičtí i před žáky. Z toho vyplyne i jejich přirozená autorita. Nebudou se hroutit, že něco neumí, že dělají chyby.

Co si z toho budoucí učitelé a učitelky odnesou? Co bude jinak, až předmět absolvují?

Kdo se v ní ukáže na semestr, okusí prostředí týmové spolupráce. Kdo se zúčastní více semestrů, pozná sám na sobě, co umí dát společnému týmu sborovny – tedy pozná svou hodnotu, kterou může nabízet svým budoucím zaměstnavatelům – ředitelům škol. Zjistí, že si třeba bude moci mezi školami vybírat, když bude vědět o svých schopnostech. Zjistí, že může stát jednou nohou ve škole jako zaměstnanec, a druhou nabízet další vzdělávací služby: soukromý vzdělavatel, učitel v domácích skupinách. 

Co jste se na tvorbě Dílny naučil? Je něco, co chcete dál dělat jinak, vylepšovat?

Že je dobré mít vysoký cíl, to především. I když se mi nepodaří všechno, co jsem si jako garant dílny naplánoval (hlavně kvůli covidu), stále mě to učí vyznat se v mladých lidech i sám v sobě – slyším, co si myslí, jak na věci reagují, co je trápí.

Jaké máte zatím od studentů a studentek ohlasy? Jak na vaše aktivity reagují kolegové?

Podařilo se mi do dílny zařadit deset oborových didaktiků z různých kateder. Zatím stojí opodál, ale od druhého semestru budeme více spolupracovat. Základním principem bylo uspořádání exkurze mimo prostory univerzity, vyjeli jsme do přírody a tři dny jsme byli u ohně. Byl to opravdový detox od stresu každodennosti města.

Studenti reagují pozitivně, pro některé je dílna stále neznámá v rovnici, kterou představuje nabídka studijních předmětů. Někteří do ní nikdy nepřijdou, protože nepochopili, že učitelování je kreativní činnost. Jiní si ji zapíší znovu, protože to je pro ně výzva, pro jiné to zase bude výtah směrem k profesionalitě. Ale už teď vím, že didaktická dílna bude v programu učitelství hodnotná konstanta, a to je důležité. 

Stalo se něco, co vás v průběhu realizace překvapilo? Ať už mile nebo nemile.

Překvapilo mne, jak je vedení fakulty nakloněno udělat některé věci jinak; dostal jsem k potřebným aktivitám volnou ruku, mám důvěru děkana. Rovněž mne stále nepřestává překvapovat, kolik administrativních úkonů je třeba někdy udělat, abych udělal miniaturní krůček. Administrativu nedělám já sám, tajemnice fakulty je mi k dispozici a vždy vymyslí cestu, jak se dají věci udělat. Já pak už jen podepisuji výstupy. Jsem neskonale vděčný, že mám takové spolupracovníky, na něž se mohu kdykoliv spolehnout.

Překvapilo mne velmi nemile, že jsou mezi vzdělavateli budoucích učitelů takoví, kteří by nikdy učit neměli a kteří tím fakultní směřování ponižují na hodnotě a poškozují značku školy. S tím se vyrovnávám jen velmi obtížně.

Jaké máte s Dílnou plány do budoucna? 

Chtěl bych Dílnu proměnit v sociální podnik pod značkou Technické univerzity Liberec, který by školil učitele z celé země, nabízel vzdělávací akce pro kreativní učitele a který by, v neposlední řadě, také pomáhal školám realizovat změnu. Jsme schopni navrhnout postupné kroky, kterými by se konkrétní škola mohla vydat, aby změnu nastartovala. Už teď pomáháme několika sborovnám a ředitelům.

Rád bych zaměstnal skutečně dobré praktiky, díky kterým by se učitelé opravdu naučili věci “udělat” a odnést si je s sebou. Většina kurzů DVPP (pozn. red.: další vzdělávání pedagogických pracovníků) je dnes totiž koncipována tak, že učitel poslouchá přednášejícího a pasivně tráví čas. Toto nabízet nechci. Za deset let bych chtěl spatřit, jak se mění lidé, kteří školy řídí, a jak se proměňují školy v prostory podněcující kreativitu.