měníme vzdělávání pedagogů

A ty fakt učíš? Aneb jaké to je poprvé nastoupit za katedru. A rovnou v roušce

Jsem zvědavá, jak budeme vzpomínat na tuhle dobu. Na dobu, kdy vás školník při příchodu do školy vrátí zpátky ke dveřím, protože jste si zapomněli dezinfikovat ruce. Na dobu, kdy po chodbě chodí deváťáci s mikinou přes pusu, protože si roušku zapomněli ve třídě. Na dobu, kdy se v kabinetu s ostatními učiteli sázíte o to, kdy vám zavřou školu. 

Ale ať je tahle doba jakákoliv, rozhodla jsem se během ní nastoupit do školy. Jako učitelka. Jako učitelka němčiny, která minulý půlrok přišla o svou první a jedinou pedagogickou praxi, protože se měla konat přesně týden po uzavření škol. Rest in peace, milá praxe. 

A tak jsem letos na začátku září vstoupila do školní třídy, tentokrát jsem si však nesedla do lavice u okna, ale zamířila jsem za katedru. Přišla jsem s cílem zlepšit dětem pohled na němčinu, něco nového je naučit a taky je nechat, ať oni něco nového naučí mě.  

Po prvním měsíci jsem plná dojmů. Vrací se mi spousta vzpomínek na vlastní gymnaziální léta, ale mnoho z nich určitě přibylo. A jakými myšlenkami teď momentálně žiju?

Každá třída má jinou atmosféru, která dost určuje průběh hodiny.

Na gymplu jsem mým učitelům moc nevěřila, když říkali, že se jim v určitých třídách učí daleko lépe než v jiných. No, teď jim dávám za pravdu. Každý žák přináší do hodiny svou jedinečnou povahu, příběhy, které vám chce stoprocentně sdělit (i když se netýkají tématu). A proto i když máte stejné přípravy, každá hodina se může vyvinout úplně jinak.

Když hodinu vedete formou diskuze, dozvíte se od dětí spoustu skvělých věcí. O tom, že existuje i jiný název pro Monu Lisu, povypráví vám příběhy jejich pradědečků, někdy vás zase překvapí znalostí nějakého méně častého německého slovíčka. Stačí se jich ptát. A jejich odpovědi taky ocenit.

Měla jsem za sebou prvních pár odučených hodin v životě a odnášela jsem si z nich docela dobrý pocit. A pak se mě jeden žák v sedmičce s krásnou upřímností zeptal: “A paní učitelko, tohle máte připravený, nebo to improvizujete?”  Asi nikdy už nikdy nebudou moje hodiny připravené tak pečlivě jako teď, když jsem v roli začínající učitelky. Už ale teď můžu mít jistotu, že o zpětnou vazbu nouzi mít nebudu. <3  (Twitter)

Někdy děti nedávají pozor. A to je naprosto v pořádku. 

Nároky na pozornost dětí jsou ve škole opravdu vysoké. Být ve střehu tolik hodin denně by byla pěkná zátěž i pro dospělého, natož pro děti v pubertě. A to nepočítám, jak moc jejich pozornost a chuť k učení může být rozhozená jejich vlastními problémy, neshodami v rodině, nevyspáním nebo případným nedorozuměním s kamarády. 

Na internetu jsem nedávno četla krásnou myšlenku: Kdyby učitelé věděli, co stojí za zlobením a nepozorností  jejich dětí, neměli by zlost, ale spíš slzy v očích. Snažím se na to myslet. Ale přiznávám, že někdy je těžké nebrat si jejich nepozornost nebo povídání si příliš osobně. 

Změna role student/učitel není tak automatická, jak by se mohlo zdát. 

Jsou to čtyři roky od posledního roku na gymplu, stále studuju vysokou a už se mám vžívat do role učitelky. Baví mě ty malé momenty, kdy mi ještě moc nedochází, že mám učit a ne být v roli studentky. Malý throwback do reality jsem zažila už během přípravného týdne, kdy jsem po dlouhé době opět slyšela staré dobré zvonění ohlašující začátek hodiny. První automatická reakce byla: „Sakra, ve který třídě mám bejt? Budeme psát?“

Moment překvapení taky nastal, kdy jsem přicházela na svou úplně první hodinu němčiny a překvapilo mě, že žáci při mém příchodu stáli. Naštěstí mě napadlo jim gestem naznačit, ať se posadí. S deváťáky jsme pak uzavřeli tichou dohodu, že si na začátku němčiny stoupat nemusejí. Přece nežijeme někde za Rakouska-Uherska.

Učit v rouškách není žádný labůžo, ale dá se to. 

Na začátku září to byly roušky jen na chodbách, nyní jsou roušky už i ve třídách. Je to zajímavý sociální experiment. Trochu jsem doufala, že si děti nebudou mezi sebou kvůli rouškám na puse tolik povídat, ale oni mají jinou strategii: když chtějí sousedovi něco sdělit, nenápadně si roušku posunou dolů, sdělí zprávu a pak si ji zase nasadí zpátky. 

Roušky jsou taky velká legrace během výuky jazyků, ve které důležitou roli hraje správná výslovnost. Vidět správnou artikulaci učitelky vám během učení se nových slovíček pomůže víc, než si teď pravděpodobně myslíte. A tak se jen častěji ptám „Wie, bitte?“.

Roušky ale také samozřejmě rozvíjejí kreativitu dětí. Už jsem některé z nich prosila, aby si na obličej nedávali dvě roušky najednou. Že jedna stačí. A taky, aby si roušku nedávali na oči, že je efektivnější ji mít spíš na ústech. 

Zastavila jsem taky jednoho žáka během hodiny uprostřed jakéhosi tvořícího procesu. Viděla jsem, že si něco pomocí nůžek vyrábí z izolepy. Sdělil mi, že si to musí dodělat, že si tvoří izolepovou roušku, protože tu svoji během dne někde ztratil. No, dohodli jsme se, že izolepová rouška nebude úplně to nejefektivnější řešení. Pak přispěchal jeho spolužák a dal mu svoji náhradní. Kindness still exists! 

Baví mě to. Ale je to challenge. 

Svůj první učitelský rok jsem se rozhodla začít jen s malým úvazkem. Důvodů proto mám vícero, ale jedním z nich bylo to, že jsem slyšela až příliš mnoho příběhů mladých učitelů, kteří rok nebo dva po nastoupení do praxe učitelství opustili. Protože toho prostě měli moc. 

Obzvlášť na začátku, než si najedete na nějaký svůj vlastní systém, začnete si být jistější ve vyučování, než si vytvoříte nebo seženete výukové materiály, vám přípravy dohromady s odučenými hodinami zaberou opravdu hodně času. Někteří začínající učitelé prý dokonce hned na začátku dostanou třídnictví, ke kterému se pojí další zodpovědnosti a administrativa. To se pak nemůžeme divit, že máme tak velký drop-out a lidi ze školství odcházejí. Je to sice jedna kapka v moři, ale jednotlivé kapky hrají dohromady velkou roli.

S malým úvazkem si svoje hodiny můžu detailněji rozplánovat, mám více času na jejich následnou reflexi a taky na prohrabování se stovkami dostupných materiálů na internetu. Taky si můžu dost dlouho zoufale povídat s kopírkou, když mi odmítá vydat kopie pracovních listů.

Mám za sebou pětatřicet odučených hodin. A před sebou pravděpodobně uzavření škol a (možná) přechod na dálkovou výuku. 

Jsem zvědavá, co nového se během ní naučím. A co nového se mi podaří naučit moje žáky. Snad to bude víc než jen „Alles Gute“. 

 

Pokud vás zajímá, jakým způsobem začátek učitelské kariéry prožívá 9 členů Otevřena, podívejte se na náš Instagram (otevreno_cz), kde ve stories odkrýváme naši messengerovou konverzaci plnou dojmů a vtipných momentů.