Adéla Sobotková: Jednou bych chtěla učit, protože…

V rámci naší série Inspirující učitelé Česka jsme vyzvali studenty a studentky středních škol, aby nám napsali svůj pohled na učitelství. Tento článek je pokračováním série pěti vítězných úvah, ve kterých se dozvíte, jak učitelství vnímá dnešní mladá generace. Blýská se nám v našem vzdělávání na lepší časy?

Autor: Adéla Sobotková, Hodonín

Pár let zpátky jsem si říkala, že když nevymyslím nic lepšího, půjdu studovat pedagogiku. No co, učitelé se mají dobře – obstojný plat, relativně málo pracovních hodin a nepříliš náročné studium. „Pajdák zvládne každý,“ slýchám od své starší sestry, která před čtyřmi lety úspěšně dokončila studium zubní medicíny.

Pajdák možná opravdu zvládne každý, to ještě nevím, nemohu posoudit. Ale nedivila bych se, kdyby tomu tak bylo. Když se podívám na složení učitelských sborů napříč českými školami, najdu mezi nimi opravdu zvláštní exempláře.

Chtělo by to změnu, říkám si, když nám v hodině fyziky učitel důchodového věku monotónně vykládá třicet let naučený monolog bez sebemenší radosti. České školy jsou plné vyhořelých učitelů znechucených životem, kteří se zasekli u osnov z roku 1982, kdy absolvovali na vysoké škole.

Jenže jak něco změnit? Co s tím já v této situaci můžu udělat? Školství má mnoho chyb, které potřebují nápravu. Na to, abych je všechny mohla vyřešit, bych musela být ministryní školství. Každopádně někde začít musím, a kde jinde než ve škole samotné jako kantor…

Čím víc nad učitelskou dráhou přemýšlím, tím více si uvědomuji, jak velký smysl to má. Školství už tři roky hodnotím z pohledu středoškolského studenta. Ano, myslím si, že lidé nadšení a zapálení pro věc jsou v českých školách potřeba jako sůl. Jen lidé, kteří nadšení pro daný obor mají, mohou své nadšení předávat. Nestačí ale pouze žáka něčím nadchnout. Když učitel vidí, že některý žák má o obor, jenž vyučuje, nadprůměrný zájem, či na něj má přirozený talent, pedagog by jej měl podporovat v prohlubování tohoto zájmu či talentu – i na tom mnohdy závisí žákova budoucnost.

Jako dítě jsem si ani neuvědomovala, jak velký dopad na člověka škola má. Vnímám ho až teď. Vždyť žáci či studenti ve škole tráví minimálně polovinu svého dne, někteří tedy většinu času. Náš život se odvíjí a je ovlivňován lidmi, se kterými se stýkáme, i prostředím, v němž trávíme čas.

Jak se s časem a věkem vyvíjí mé myšlení, vyvíjí se i můj pohled na budoucí povolání, pro něž se v blízké době budu muset rozhodnout. Pořád bych jednou ráda byla učitelkou, ale už ne, protože „pajdák zvládne každý,“ nýbrž proto, že učitel má moc měnit – ovlivňovat životy svých studentů. Je dobře, má-li to každý pedagog na vědomí a nezneužívá svého postavení. I takoví se v dnešních školách bohužel vyskytují. Učitel by měl žáky inspirovat, motivovat, ukazovat jim možné cesty, a nikoli je záměrně ovlivňovat nebo dokonce přesvědčovat, protože mladí lidé a děti jsou lehce ovlivnitelní, a zneužívat úmyslně tuto moc je pro mě nepřijatelné a nemorální.

Učitelé často zapomínají, co je cílem jejich práce. Opravdu je to nacpat do malé hlavičky svých žáků co nejvíc informací? A když nemají jejich studenti potřebné vědomosti v pro ně nejdůležitějším oboru na světě, dát jim (de)motivační pětku? Jsem přesvědčena, že posláním a cílem učitelů je něco odlišného.

Kantor má předávat žákům moudrost. Zní to tak vznešeně, a přitom je to tak prosté. Cílem učitele by nemělo být, aby všichni studenti všechno dokonale uměli zpaměti, nýbrž to, aby dokázali nad věcmi přemýšlet, aby se spoustu věcí nemuseli učit, ale aby na to dokázali přijít sami. Ostatně to, na co si člověk přijde sám, se přece lépe pamatuje, takže to má hned dvojí účinek.

Učitel je ten, kdo by měl dětem a mladým lidem pomáhat ve vytváření názoru. Dnešní zmatený svět nám toho mnoho nabízí a nejen média nám podsunují nejrůznější názory. Když se k tomu přidá ještě rodina a učitelé ve škole, mladý člověk může být tím vším zahlcen. Potřebuje někoho, kdo mu bude majákem při plavbě na rozbouřeném moři nejrůznějších názorů, někoho, kdo mu pomůže se zorientovat v cestě. Jedním takovým majákem se v dospívání mohou stát právě učitelé.

Myslím si, že budoucnost pedagogiky je v individuálním přístupu ke studentům. Každý z nás byl stvořen jinak, a každý potřebuje k životu a rozvoji jiné věci. Úkolem učitele je pomoci žákům tyto věci objevit a rozvíjet je.

To, co z učitele dělá dobrého učitele i člověka je lidský přístup k těm, kteří toho neví tolik, co on. Vždyť kolik je na světě vzdělaných lidí, častokrát vzdělanějších než jsou učitelé. Učitel by měl mít pokoru, měl by si být vědom, že neví vše, že není neomylný. A když něco neví nebo se splete, měl by to umět přiznat. Chybovat je přece lidské. A studenti budou mít větší důvěru, že je učitel neučí chybné informace.

Mnozí kantoři si myslí, že nejdůležitější je autorita, a tak se snaží si ji vydobýt jakýmkoliv způsobem. Ale co je vlastně autorita? A je dobře si ji vynucovat za každou cenu? Umí vůbec dnešní mladá generace poslouchat autoritu, a měli by ji poslouchat, i když jsou její názory v rozporu s jejich přesvědčením?

Nezpochybňuji, že by učitel neměl mít autoritu a respekt, ale chtěla bych dodat, že je také důležité budovat vztah se studenty. Celý lidský život je o budování a udržování vztahů, člověk je tvorem vztahovým. Když učitel zná své žáky, může jim lépe přizpůsobit výuku, a také ví, co na ně platí, co je motivuje, a tak nemusí zbytečně hystericky křičet. Někdy je náročné najít hranici v takovém vztahu. Ale když ji učitel umí určit a nepřekračuje ji, je to ku prospěchu jeho i studentů.

Lidé si myslí, že být učitelem je náročné především proto, že člověk pracuje s dětmi nebo mladými lidmi. Ale v mnohých případech jsou větším problémem rodiče než jejich děti. Zde se nabízí otázka: Jak, kdy a kde tento problém vznikl? Není to výchovou rodičů a jejich zkušenostmi z vlastní školní docházky? Učitel přece učí a vychovává budoucí rodiče, kteří si od něj mohou do svého budoucího rodičovství přinést zkušenosti se školou. Problémem je, že zkušenosti rodičů zůstávají stejné, zatímco se pedagogika a učitelé vyvíjí, i když velmi pomalým tempem.

Být učitelem s sebou nese obrovskou zodpovědnost za životy křehkých stvoření, které svým chováním a přístupem může kantor ovlivnit na celý život. Přes všechna úskalí a náročnost tohoto povolání jsem přesvědčena, že má smysl.

Když vyrábíte nějaký produkt, výsledek své práce vidíte v blízkém časovém horizontu. V pedagogické profesi to tak není, ovoce svého povolání a úsilí učitel nevidí hned, možná ani za svého života. Ale dobrý učitel může zasadit do mysli žáků mnoho dobrého, a může to být prospěšné pro celou společnost, stane-li se někdo například politikem, doktorem, nebo dalším dobrým učitelem…