Antonie Fraňková: Jednou bych chtěla učit, protože…
V rámci naší série Inspirující učitelé Česka jsme vyzvali studenty a studentky středních škol, aby nám napsali svůj pohled na učitelství. Tento článek je pokračováním série pěti vítězných úvah, ve kterých se dozvíte, jak učitelství vnímá dnešní mladá generace. Blýská se nám v našem vzdělávání na lepší časy?
Autor: Antonie Fraňková, Nymburk
Kam až má paměť sahá, vždy jsem chtěla být učitelkou. Už ve školce jsem prohlašovala, že budu jednou učitelka. Sice přišla období, kdy jsem uvažovala nad kariérou právničky nebo historičky, ale nakonec jsem se stejně vrátila k touze po učitelství. Často jsem měnila, jestli bych chtěla pracovat v mateřské školce, na prvním stupni základky nebo ještě někde jinde. Dnes jsem si s každým dnem jistější, že práce s menšími dětmi nebude mou cestou. Pravděpodobně zůstanu na gymnáziu. Jen ty školní dny zažiju z druhé strany katedry.
Když se zamyslím nad otázkou, proč vlastně už od mala toužím být učitelkou, napadá mě, že jsem většinou měla štěstí na úžasné učitelky a učitele. Byli mými školními rodiči, mými vzory a mou inspirací. A to je právě ono. Ač si to během studia na základní škole vůbec neuvědomujeme, jsou to učitelky a učitelé, kteří tvoří naši osobnost a ovlivňují naše životní postoje a názory. Mají v rukou obrovskou moc a ohromnou šanci ovlivnit budoucí dospělé a s nimi i budoucnost.
Každý učitel mě nějakým způsobem ovlivnil. Některý méně a některý více. Ti horší méně a ti lepší více. Do druhé skupiny se rozhodně řadí i moje učitelka dějepisu. Dějiny s ní jsme se učili v souvislostech. Na těchto hodinách neexistovaly jen nezáživné letopočty a názvy událostí. Vždy jsme sami přišli na odpověď na otázku proč. Pracovali jsme ve skupinách, a tak nám paní učitelka nepředala jen vědomosti z historie. Naučila nás pracovat ve skupině, ukázala nám, v čem jsme dobří a mě ještě nasměrovala na cestu učitelky. Díky ní jsem se zamilovala do historie a řekla jsem si, že chci dějiny učit tak jako ona. Moderně, se souvislostmi, s otázkou proč, se zápalem a s radostí.
Podobným směrem mě navedla i má trenérka tance. Každý trénink s ní jsem si užívala, učila jsem se nové prvky, vycházet s ostatními ve skupině a být vytrvalá ve svých cílech. Postupem času jsem si tanec oblíbila natolik, že jsem se chtěla stát trenérkou. A to se mi vyplnilo. Prvním rokem vedu skupinku dětí a snažím se jim předávat to, co mi předala ona. Uvědomuju si, jak velký vliv na ně mám a moc si toho vážím. Není mnoho povolání, ve kterých bych takovou moc
a zodpovědnost měla a kde bych mohla tolik měnit budoucnost.
Kromě toho ráda bořím stereotypy. Když se řekne učitel, mnoho lidí si představí nudného, postaršího člověka, kterého těší rozdávání pětek. Lidé, kteří nikdy neučili, tvrdí, že učitelé nic neumí a nic nedělají. Že si prostě odsedí ve škole pár hodin a pak jdou domů, mají volno a velké peníze. Tak to ale není. Chtěla bych dokázat ostatním a tak trochu i sobě, že takových učitelů je na světě velmi málo a navíc rozhodně nepatří k oblíbenějším. Mezi nimi bych být nechtěla. Své povolání chci vykonávat s dobrým pocitem na srdci, že jsem někomu pomohla a že jsem ho něco naučila.
Na dnešním školství a přístupu k učení mi vadí pár věcí. Nelíbí se mi, jak moc je strnulý a jak moc vyžaduje zapamatovat si informace, které napíšu do testu a za pár minut se mi vykouří z hlavy, jako kdyby vůbec neexistovaly. V dnešní době má téměř každý z nás po ruce mobil a je může si najít hodně těchto informací během pár sekund. Namísto toho by se mělo víc usilovat o učení důležitějších dovedností – respektovat ostatní, rozeznávat dezinformace od pravdy, vyhledávat informace a pracovat s nimi, kriticky přemýšlet, pracovat ve skupině, komunikovat s ostatními, hledat souvislosti a podobně. V reálném životě bychom je jistě využili víc než umět vyjmenovat chemickou značku draslíku, popis buňky, Pythagorovu větu nebo Sofoklova díla. Také nesouhlasím s tím, jak náš školní systém trvá na známkování. Ano, je potřeba jasná zpětná vazba o zvládnutí učiva. Ale nedá se předat jinak? Nebyla by lepší slova než čísla? Nebylo by lepší vidět přesná slova říkající, v čem je potřeba se zlepšit a co patří mezi silné stránky než jen číslice neříkající vlastně vůbec nic? Důsledkem známkování není touha pochopit učivo nebo zjistit, jak to funguje. Kvůli němu chci psát testy znovu a znovu, abych si opravila známky, ne abych se ujistila, zdali tomu rozumím. Známkování většinu z nás nemotivuje se zlepšovat, ale mít napsané jedničky na kusu papíru. V naší zemi bohužel stále ještě převládá učení se teoreticky namísto prakticky. Přitom je ověřeno, že když si člověk něco vyzkouší nebo se na tématu nějak aktivně podílí, naučí se to lépe, než kdyby o tom jen četl nebo slyšel. A já bych chtěla být součástí změny našeho školství. I proto chci učit.
Chci pomoci změnit školství, chci děti motivovat ke vzdělání, chci jim předávat jak vědomosti, tak dovednosti, které najdou své uplatnění v opravdovém životě, chci pomáhat vychovávat další generaci, chci jí předávat své názory, chci měnit budoucnost, chci slyšet názory další mladé generace a nechat se jimi ovlivňovat, chci se každodenně stýkat s novou generací, chci vidět a slyšet jejich témata, starosti a radosti, chci překonávat velké výzvy. A proto chci učit.