Hovory z kabinetu: Alexis Katakalidis
„Děti by měly vědět, co se učí, proč se to učí, v jaké fázi učení teď jsou a co by měly dělat, aby se posunuly ke konečnému cíli,“ tak zní jedna z prvních myšlenek únorové epizody podcastové série Hovory z kabinetu, jejíž hostem se stal Alexis Katakalidis, průvodce budoucích učitelů v programu Učitel naživo a učitel pražského Gymnázia Jana Nerudy.
Proč se domnívá, že mnoho učitelů nepochopilo koncept formativního hodnocení? A s jakými vzpomínkami se vrací do doby, kdy studoval a následně působil jako učitel ve Velké Británii?
Alexis Katakalidis je velkým zastáncem formativního hodnocení, a to se významně promítá i do jeho vlastních vyučovacích hodin. Vždy ale zdůrazňuje, že formativní hodnocení se nerovná slovnímu hodnocení.
Ve výuce samotnou myšlenku aplikuje třeba následovně. Pokud chce žáky naučit psát esej anglického typu, ukáže jim jednu velmi dobrou a jednu průměrnou esej. Úkolem studentů je následně zjistit, jaký je mezi nimi rozdíl a poznatky zapsat na tabuli. Z nich poté třída vytvoří hodnotící kritéria.
„Ve třídě si po této úvodní hodině napíšeme vlastní eseje a jako učitel jim umožním, aby si podle těchto kritérií ohodnotili své vlastní práce. Následně jim to opravím já. Pak každému z žáků řeknu, že například ve dvou kritériích se v porovnáním s mým pohledem ohodnotil hůře, v jednom naopak lépe. Jeho úkolem je zjistit, o jaká kritéria se jedná a proč.“ A že je to časově náročné? „Možná ano, ale rozhodně se to vyplatí. Žákovi totiž bude cíl učení daleko bližší a pravděpodobně ho dosáhne rychleji,“ obhajuje si svůj postup Alexis Katakalidis.
Formativní hodnocení se dle jeho slov například v Anglii používá rozsáhle už asi sedmnáct let, učitelé byli k jeho používání silně motivováni, ale do výsledků britských žáků se to paradoxně nepromítlo. Proč? Podle odborníků je příčinu možné hledat v tom, že britští učitelé formativní hodnocení špatně pochopili.
„S něčím podobným se ale setkáváme i u nás v Česku. Dozvíme se o určité myšlence, začneme se o ni aktivněji zajímat, ale pak, jelikož jsme ji špatně pochopili, se nám ji nepodaří úspěšně aplikovat do výuky,“ popisuje Alexis českou realitu. „Takovým případem je třeba porozumění formativního hodnocení jen jako slovního hodnocení.“ Vydělíme z něj jen jednu část, která ovšem beze zbytku nefunguje.
Formativní by také nemělo být jen hodnocení, ale nejlépe celá výuka. „Dylan Wiliam, autor publikace Zavádění formativního hodnocení, v knížce zmiňuje, že by formativní hodnocení nejraději přejmenoval třeba na responsivní učení, protože tento koncept rozhodně není jen o hodnocení.“
Zkušenosti spojené s formativním hodnocením se Alexis snaží předat i svým studentům, budoucím pedagogům v rámci programu Učitel naživo, ve kterém zastává roli průvodce. Program Učitel naživo nabízí zájemcům s dokončeným magisterským vzděláním velmi prakticky orientovaný pedagogický výcvik, který jim oficiálně umožní nastoupit do učitelské profese.
Čech na britských školách
Alexis Katakalidis během svého momentálního působení na českých školách využívá i zkušenosti, které načerpal o něco dříve v britském školním prostředí. V rámci jednoletého prakticky zaměřeného programu si ve Velké Británii doplnil pedagogické vzdělání a následně na tamějších školách pracoval jako učitel francouzštiny. „Součástí studijního programu byly dvě praxe – jedna dvouměsíční a tříměsíční. Naším úkolem bylo nejdříve pochopit dynamiku tříd na dané škole a následně v nich odučit vlastní hodiny. Jednalo se o jedenáct hodin týdně a po každé odučené hodině jsem získal zpětnou vazbu od mého provázejícího učitele.“
Alexis Katakalidis následně vyučoval celkem na čtyřech různých anglických školách. Tou první byla jedna z padesáti nejlepších britských škol, která se v mnoha ohledech podobala českému gymnáziu a jejími studenty byly převážně děti z bohatších rodin. V New Castlu Alexis naopak působil na škole, která nevyžadovala žádné přijímací zkoušky, byla etnicky mnohem rozmanitější a studenti v ní měli méně svobody. Napomínalo se například za nezapnuté knoflíčky na uniformě a po určitých prohřešcích museli studenti trávit čas na samotce. Na další škole se Alexis Katakalidis setkal s velmi progresivně smýšlejícím ředitelem, který jako jeden z prvních zavedl předmět „učíme se učit“. V Londýně, na svém čtvrtém pracovišti, poté vyučoval na čistě chlapecké škole.
„Měl jsem žáka, který po mě hodil židli, jiný mi vyhrožoval, že mě po hodině zbije. Takové situace pro mě byly opravdu náročné,“ popisuje temnější momenty své kariéry Alexis Katakalidis. A jakou radu by v takové situaci předal ostatním učitelům? „Studenti musí vědět, že je máte rádi, že vám na nich záleží, ale také musíte mít přesně vymezené hranice a pravidla, přes které nejede vlak. Ty musíte jako učitel konzistentně a bez emocí dodržovat. Jeden můj oblíbený norský psycholog zmiňuje, že v takových chvílích je potřeba, aby dospělý byl sinější, moudřejší a dospělejší. Měli bychom studentovi odpustit a být schopni přijít do třídy znovu s úsměvem.“
Takový přístup je možná pro české prostředí nečekaně laxní. Domníváte se, že je v profesi učitele dlouhodobě udržitelný? A jak byste v podobné situaci reagovali vy sami?
Episodu podcastů Hovory z kabinetu, na základě které tento text vznikl, si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo prostřednictvím dalších podcastových aplikací. Bližší info můžete sledovat i na sociálních sítích – na Facebooku a Twitteru.
Článek vyšel v časopise Řízení školy.
