měníme vzdělávání pedagogů

Hovory z kabinetu: Monika Olšáková

Monika Olšáková je učitelkou na malé škole v Janovicích nedaleko Beskyd, finalistkou minulého ročníku Global Teacher Prize, lektorkou pedagogů, ale hlavně osobností, jejímž žákem nebo žákyní byste si určitě přáli být. Vyučuje biologii a chemii, ale sama v rozhovoru pro podcastovou sérii Hovory v kabinetu říká: „Neučím biologii a chemii, ale učím žáky.“

S jakým předsevzetím Monika vstoupila do nového kalendářního roku? Ráda by se dle svých slov nadále snažila o to, aby se její žáci ve třídě cítili dobře a aby si věci během vyučování objevovali sami, část svých hodin totiž učí konstruktivisticky.

Jak taková konstruktivisticky vystavěná hodina vypadá? Děti si během ní na poznatky samy přicházejí, například na základě toho, co samy věděly, co si přečetly nebo slyšely. Nejedná se jen o nabývání nových poznatků, ale i dovedností – učitelce Monice Olšákové záleží na tom, aby děti uměly posuzovat důvěryhodnost informací, které se k nim dostanou.

Rozumět učivu v celku

Své hodiny staví na badatelsky orientované výuce. Jak se to vše dá v „normální“ vyučovací hodině stihnout? „Záleží, co je učitelova priorita – jestli je to celek, nebo jednotlivosti. Pokud si dám za cíl, že chci v chemii odučit všechny látky, všechny kyseliny, veškeré názvosloví, tak bych takové aktivity pravděpodobně nestíhala. Pokud ale chci, aby děti rozuměly učivu v celku, ve větším kontextu, najdu si pro ně v hodině dostatek prostoru. Myslím, že je to na každém z nás, co považujeme za důležité,“ vysvětluje Monika svůj přístup. Zároveň ale přiznává, že jako začínající učitelka se kdysi zaměřovala přesně na opak, tedy na dílčí vědomosti.

My, učitelé, máme k dispozici mnoho různých metod a aktivit. Je jen na nás, jaké příležitosti pro děti připravíme.”

K současné filozofii sama dospěla během let praxe. „Pokud učím chemické látky, nejde mi o to, aby děti uměly všechny látky vyjmenovat a dopodrobna je popsat, ale aby věděly, jak spolu reagují, na co si mají při práci s nimi dát pozor, a aby to vše uměly vztáhnout na praktickou zkušenost z běžného života. Látky, ale i chemie obecně jsou totiž všude kolem nás,“ dodává. Učivo ráda propojuje například i s environmentalistikou.

Kapitolu o vodě nedávno obohatila o téma „šetření vodou“ a děti měly zjistit, kolik vody každé z nich doma spotřebuje, na kolik peněz to jejich domácnost vyjde a kam jinam by se ušetřené finance případně daly investovat.

Děti ale nadchla i hodina věnovaná betonu, tématu, které na první pohled vypadá dost netvárně a šedě. „V hodině jsem pracovala s textem o organickém betonu, děti měly za úkol hledat přírodniny, které byly v textu o betonu zmíněny. Ptala jsem se jich i na to, co má společného beton a gumoví medvídci, a na konci hodiny jsme si beton umíchali. Vyráběli jsme si z něj šperky,“ popisuje Monika svou hodinu.

A jaký je její vztah k moderním technologiím ve výuce? „Mobily nebo tablety v hodině moc nepoužívám, ale ne proto, že bych se technologií bála, spíš mám pocit, že přírodní vědy by se měly učit venku,“ vysvětluje Monika. Ven tak se svými žáky chodí alespoň dvakrát za měsíc, a to i v zimě. „Venek je pro mě nejlepší interaktivní učebna. Může sloužit jako výtvarná učebna, badatelna, ale i jako skvělý prostor na vyučování matematiky nebo češtiny.“

Myslet na každého žáka

„Jsem tak silná, jak silný je nejslabší žák v mé hodině,“ zní motto Moniky Olšákové. Na to, aby každému dítěti dala příležitost odnést si z hodiny co nejvíce, myslí i během příprav na vyučování. „Hodina by měla být diferencovaná, některé děti potřebují vidět, některé slyšet. My, učitelé, máme k dispozici mnoho různých metod a aktivit. Je jen na nás, jaké příležitosti pro děti připravíme. Hlavně ať to není jednostranně zaměřená hodina,“ vysvětluje. A jak toho docílit? Třeba i díky tomu, že děti nechává vybrat si – výstup hodiny mohou zpracovat jako myšlenkovou mapu, imaginární rozhovor nebo třeba pojednání.

Už znáte sílu komunitních kruhů?

Monika Olšáková se svými deváťáky využívá ještě jednu metodu, která by mohla inspirovat další pedagogy. Jedná se o komunitní kruh, tedy o občasná setkání žáků a učitele v kruhu, která slouží ke sdílení, hodnocení, sebepoznání ale i poznání druhých. Na začátek Monika radí začít jen s pár otázkami, není vhodné naplánovat komunitní kruh na celou hodinu. „Komunitní kruhy spolu děláme už od páté třídy. Na lyžáku děti dokonce samy chtěly dny zakončovat tímto setkáním. Chtěly sdílet, co se daný den událo. Určitě to ale chce trpělivost, nějakou dobu trvá, než si děti zvyknou.“
Zkoušeli jste již něco podobného se svými žáky? Myslíte, že by to třídnímu klimatu mohlo prospět?

Epizodu podcastů Hovory z kabinetu, na základě které tento text vznikl, si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts nebo prostřednictvím dalších podcastových aplikací. Bližší informace můžete získávat i na sociálních sítích – na FacebookuTwitteru.

Článek vyšel v časopise Řízení školy.