měníme vzdělávání pedagogů

Jak explicitní didaktika postavila můj pohled
na vzdělávání vzhůru nohama

Psal se rok 2019 a já se po zdlouhavém přijímacím procesu konečně vydal na kariéru učitele v Anglii. V rámci programu Teach First jsem absolvoval úvodní několikatýdenní školení na UCL Institute of Education a v září už jsem stál před tabulí prvostupňové základní školy v jedné z horších čtvrtí jižního Londýna. 

Ačkoliv jsem věděl, že je ještě co se učit, ani ve snu by mě nenapadlo, že tahle zkušenost doslova převrátí mé zažité představy o vzdělávání naruby. Ve vzdělávacím sektoru jsem přece pracoval už nějaký ten pátek, jen ne v pozici učitele. A nakonec, do školy jsme přece chodili všichni.

Dojmy a emoce? Kdepak, raději důkazy

O svých představách a přesvědčeních jsem měl celkem jasno. Ve stručnosti by se daly shrnout do následujících bodů:

  • děti se nejlépe učí na základě vlastního objevování a odhalování zákonitostí;
  • učitel je průvodcem vzdělávání a neměl by výuce příliš dominovat;
  • frontální výuka nebo dril jsou přežitkem 19. století – projekty, skupinová práce a nejrůznější „aktivity“ naučí daleko víc; 
  • znalost faktů je dobrá, ale nakonec si je vždy můžeme najít na internetu – rozhodující je tedy učit kompetence;
  • když děti mají možnost vybrat si dělat to, co je na první pohled zajímá, budou spokojené a schopné seberealizace; 
  • formativní hodnocení znamená sebehodnocení žáků a slovní hodnocení na vysvědčení;
  • testování včetně toho neformálního znamená stres a pokud možno, je fajn se mu vyhnout;
  • třída má být plná barev a dětských výtvorů a lavice uspořádané do podkovy nebo do hnízd;
  • kázeňské problémy ve třídě implikují, že látka nebyla podána dostatečně poutavě;
  • k tomu, aby žáci za všech okolností respektovali třídní a školní pravidla, postačí to, že se k nim i já budu chovat s respektem a úctou.

Rychle jsem si uvědomil, že v mé škole, která byla zrovna čerstvě ohodnocena vlivnou anglickou inspekcí jako výborná, jako by téměř vše odporovalo mým přesvědčením. První měsíce jsem nad tím kroutil hlavou a s nejistým odporem dělal věci tak, jak po mě bylo žádáno. Postupně jsem ale místnímu stylu výuky přišel na chuť – zejména proto, že na rozdíl od mých někdejších představ, založených na dojmech a pocitech, existovaly hmatatelné důkazy o jeho efektivitě.

Ačkoliv jsem věděl, že je ještě co se učit, ani ve snu by mě nenapadlo, že tahle zkušenost doslova převrátí mé zažité představy o vzdělávání naruby.

Schváleno Dylanem Wiliamem

Explicitní (přímá) didaktika, která se aktuálně rozmáhá jako odpověď na nedostatky konstruktivismu přinejmenším v anglosaském světě, se opírá o poznatky kognitivních věd (studium mysli a jejích procesů) a výzkum efektivity učitelů. Prozatím o ní řekněme, že v žádném případě není návratem ke škole a stylu výuky, která se u nás často označuje jako tradiční nebo frontální, spojené se šprtáním „telefonních seznamů“ či nedůvěrou v žáky a jejich schopnosti. Naopak – jejím stoupencem je například i Dylan Wiliam, guru formativního hodnocení, nebo autoři i v Česku populární knihy Co funguje ve třídě? Most mezi výzkumem a praxí

Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, jestli  učitele, který učí explicitně, bude vůbec někdo v Česku chtít zaměstnat. Nakonec jsem si řekl, že nejlepší cestou bude principy, na kterých explicitní didaktika stojí, představit a spolu s důsledky pro každodenní praxi dát k dispozici těm, kdo dennodenně před třídu předstupují – samotným učitelům. V týdenním rytmu, na tomto blogu. Třeba tak krom práce časem najdu i kolegyně a kolegy, které tohle téma zaujme tolik jako mě.

PAVEL BOBEK: V rámci programu Teach First studuje postgraduální diplom ve vzdělávání (PGDE) na UCL Institute of Education a současně učí na na prvostupňové David Livingstone Academy v Londýně. Nedávno získal oficiální učitelskou kvalifikaci Qualified Teacher Status. V minulosti pracoval na Goethe-Institutu v Praze jako mezinárodní koordinátor a trenér debatní soutěže a výukové metody Jugend debattiert.