Khatar tiro drom? Na okraje s Jurajem Čokynou

Útlá, ale zato nádherně graficky zpracovaná, knížka A okraje máš kde? vyšla už v roce 2019. Dozvěděla jsem se o ní díky rozhovoru s jejím autorem Jurajem Čokynou v Deníku N. Autor do knihy shrnul své původní příspěvky publikované na blogu Deníku N, v nichž popisoval svou zkušenost učitele na školách, kam docházejí zejména děti ze sociálně vyloučených oblastí na východním Slovensku. V knize sdílí své zkušenosti a snaží se nastínit cestu, která vede k řešení současné neudržitelné situace slovenských škol.

Sociální vyloučení a jeho vliv na přístup ke vzdělávání je pro mě velké téma, které mě nutí přemýšlet nad skutečným smyslem školní docházky. Proto jsem věděla, že si knihu rozhodně chci přečíst. Nakonec mě k ní ale přivedla až karanténa, která však současně učinila otázku vzdělávání v sociálně vyloučených oblastech a rodinách ještě aktuálnější a palčivější, než byla kdy dřív.

Juraj Čokyna a jeho kolegové si toho samozřejmě nemohli nevšimnout, a tak vznikla velmi aktuální skica současné situace vyvolané pandemií COVID-19 (nejen) na Slovensku. Pre vás ta škola aj tak nebola je skutečně hořkou ozvěnou „Okrajů“. Více o dětech, na které systém zapomněl, si můžete přečíst také na webu Chytré Česko. 

Čo všetko eště musíme zmeniť 

Vezmu to od konce. Proč od konce? Protože na konce (a okraje) se už občas prostě nedostane a chceme-li to změnit, musíme tomu jít naproti. Juraj Čokyna původně nevystudoval učitelství. Co přesně ho vedlo k tomu, aby se přihlásil do programu Teach for Slovakia, prošel výcvikem a dva roky učil na východě Slovenska děti z osad, by vám řekl asi jen on sám. Pro nás, jako pro čtenáře, je ovšem mnohem zajímavější to, co mu tato zkušenost přinesla, a to, co si z ní můžeme odnést my.

Snad to nepřeženu, když si dovolím tvrdit, že kniha A okraje máš kde? by měla patřit mezi povinnou četbu na každém peďáku. Nebála bych se ji zařadit hned do „úvodu do pedagogiky“ a při té příležitosti bych rovnou oprášila i celý sylabus kurzu. Středověké kláštery a univerzity jistě odpustí a rády uvolní své místo. Na fakultách to totiž celé začíná a pro některé učitele (ne vždy jejich vinnou) bohužel i končí. Příprava učitelů a jejich následná podpora v systému se musí radikálně změnit, máme-li změnit i šance dětí na kvalitní vzdělání bez ohledu na to, odkud přicházejí a jaké závaží si s sebou přinášejí.

Čo všetko eště musíme změniť je název poslední kapitoly, prostřednictvím které nás autor opouští a nechává nás na pospas vlastním úvahám. Co se tedy musí změnit, aby byl stát schopný poskytovat dětem pocházejícím z vyloučených oblastí dostatečnou záchranou síť?

Jednoznačně je to příprava učitelů, kteří přicházejí z učitelských i neučitelských oborů nepřipraveni a bez další profesní podpory. A to rozhodně neplatí jen pro Slovensko. Jak ale autor v závěru knihy píše, přípravou učitelů to nekončí. Udělat je třeba mnohem víc a pokud nevíte kde začít, možná pro vás bude právě tahle kniha dobrým rozcestníkem, abychom se mohli všichni společně (učitelé, ředitelé, stát, rodiče, děti, opatrovníci, sociální pracovníci…) začít bavit třeba o tom, jakou funkci má současná škola zastávat a kde jsou okraje vzdělávacího systému, za které nesmíme nechat nikoho přepadnout.

Nejsou to jen Romové, ale jejich postavení ve společnosti je pro řešení zásadní

Kniha Juraje Čokyny mi pomohla posunout se zase o kus dál v mých úvahách o vzdělávání a zaměřit se už na konkrétní otázky týkající se jeho bezprahovosti. (Silně ve mně rezonovaly zejména kapitoly zabývající se toxickým stresem u dětí a generační chudobou.)

Autor píše pro mě velmi lidským a srozumitelným jazykem a nechává tak v knize i kus sebe. Text je přehledně organizovaný a bohatě doplněný daty a odkazy na další zdroje, což z něj činí perfektní studijní literaturu. Za každou velkou kapitolou navíc najdete nejdůležitější otázky a někdy i odpovědi nebo tipy, které si autor ověřil v praxi. Situaci, kterou v knize popisuje, nijak neidealizuje a rozhodně není v textu naivní. Naopak klade skutečně dobře mířené otázky a hledá na ně společně se čtenářem odpovědi.

Máte-li tedy už předem nabito argumenty, proč nejde změnit vzdělávání dětí s handicapem sociálního vyloučení, ještě je odložte, a zkuste se nejprve probrat tvrdými daty, skutečnými příběhy a zkušenostmi těch, kteří to ještě nevzdali.  

Předtím, než knihu otevřete, je dobré si uvědomit, že se chudoba, tedy sociální vyloučení, rozhodně netýká jen Romů a už vůbec ne jen těch slovenských. V České republice bychom našli vyloučených lokalit hned několik a ohrožených skupin v rámci měst máme bohužel také dost. Je to proto téma aktuální i pro české učitele, kteří se často nachází ve velmi těžké situaci, s níž si sami nedovedou poradit.

Použiji autorova slova, když napíši, že chcete-li pomoct dětem, pomozte učitelům. Budou-li mít učitelé dobré podmínky, budou pak snadněji schopni vytvářet i dobré podmínky pro rozvoj a učení dětí. Školy se tak stanou záchytnou institucí, ze které nikdo nepropadá na dno, ale naopak se posouvá v životě dál od nebezpečného okraje (libovolně si dosaďte jakého).

Do propasti chudoby se sice zdaleka nedostávají jen Romové, nelze však zavírat oči před faktem, že segregace a diskriminace Romů je i v českých školách stále nevyřešeným problémem. To potvrzuje i šetření Amnesty International. Více si o tom můžete přečíst třeba tady.

Tak už nám řekni, o čem ta knížka je

O naději? A okraje máš kde není příběh. Je to spíš průvodce.

Pokud nemáte tušení, jak vypadají sociálně vyloučené lokality, nikdy vás ani nenapadlo, kolik funkčně negramotných lidí je mezi námi nebo že jsou na Slovensku oblasti, kde není samozřejmostí pitná voda ani elektřina, pak si možná budete muset během čtení projít všemi fázemi přijetí.

Začnete-li u odmítání nebo rozčilení, odložte na chvilku knihu a běžte si vyčistit hlavu do přírody. Setkání s realitou, ač jen zprostředkovanou, vám ale snad pomůže pochopit, že bez pomoci se z toho kolotoče naprostá většina dětí nikdy nedostane a poznámky o tom, že když se chce, všechno jde, rychle spolknete a snad i zapijete lokem z poslední třetiny knihy, tentokrát o tom, co konkrétně budeme muset změnit a na čem začít pracovat.

No a pokud ne. Tak ne. Než bych vás přesvědčovala, raději vám to ukáži, stejně jako to nám všem ukazuje Juraj Čokyna, když nám dovoluje nahlédnout do svých „epických failů“. Ne, to jsem se nepřepsala. 

Chyby, a je jedno, jestli jsou vaše nebo někoho jiného (ke komu máte důvěru), jsou totiž často to jediné, co vás něco dovede skutečně naučit (alespoň podle mého názoru). Jak mě zahřálo u srdce, když jsem četla všechny ty řádky o tom, jak se autorovi v jeho učitelských začátcích nedařilo a jak svoje nesnáze postupně překonával. V tu ránu se mi před očima promítly i všechny moje vlastní „faily“ a mohla jsem si konečně říci: Bude to dobrý, Helčo. To se naučíš. Dovol dětem, aby tě vedly. Nepokládej se do toho, čistá hlava je důležitá. Musíš tomu dát čas a nebát se. A hlavně to s nima nikdy nevzdat. Nezaslouží si to.

Podstatná část knihy je totiž tvořena autorovými autentickými zážitky a zkušenostmi nejen z výuky dětí z východního Slovenska. Možná, že se po dočtení knihy čas od času ohlédnete zpátky, a sami sebe se zeptáte, co asi dnes děti a rodiny, o kterých píše, dělají. Já to tak alespoň mám.

Často u toho také myslím na moje děti (děti, které doučuji v rámci programu jedné neziskové organizace). Dokáži pro ně udělat dost? I díky sdílené zkušenosti s dalšími dobrovolníky a učiteli, jako je i Juraj Čokyna, mám dostatek sil i motivace to alespoň zkusit.

Velký dík tak patří nejen jemu, ale i dalším lidem, kteří nás začínající učitele podporují a nenechávají nás propadnout systémem. Právě motivace je, jak věřím, jedna ze stěžejních věcí, kterou vám kniha dokáže předat. Ač vám stránky při čtení těžknou pod rukama a můžete se cítit ztracení, na konci budete věřit, že změna je možná.

Stále se tedy ptáte, o čem kniha je? Je o dětech a jejich rodinách. O učitelích, kteří se snaží, a o těch, kteří nemají dost sil. Je o lidech, kteří se nezdráhají pomáhat a ovlivňovat tak alespoň své nejbližší okolí. Je o změně, kterou je třeba nejprve vybudovat, než se z ní začneme těšit. Je to průvodce pro bezradné učitele i tápající veřejnost, útěcha a naděje pro ty, kteří už na změně usilovně pracují. O čem bude kniha právě pro vás? Abyste to zjistili, budete si ji muset přečíst.

Co bych ještě ráda napsala

Juraj Čokyna pracoval s dětmi z chudých rodin, jejichž startovací čára leží na dně hluboké propasti, ve které se většinou už narodily a členové jejich rodin se za její okraje nikdy nepodívali. Neměl ale k dispozici žádná kouzla a nezaprodal se ani ďáblu, aby se dětem v jeho třídě začalo lépe dařit.

Vzdělávání dětí se sociálním handicapem není snadné. Nemáme k němu však žádné zázračné nástroje. Nečekejte tak, že se dozvíte něco, co vám o inkluzivním vzdělávání dětí (skutečně jakýchkoliv dětí) ještě nikdy nikdo neřekl (pokud jste učitelé nebo jste na cestě se jimi stát).

Nepíše o ničem jiném než o respektu, otevřené komunikaci, důvěře, dostatku času, trpělivosti a bezprahovosti školy. Tyto základní principy pak aplikuje na děti z prostředí slovenských osad a umožňuje nám, abychom s ním sdíleli úspěchy i nekonečné starty a selhání, a tak se spolu s ním učili těmto dětem lépe rozumět.

Sociální vyloučení způsobuje, že děti, které v něm žijí, vyžadují vysokou míru empatie. Je to speciální vzdělávací potřeba jako každá jiná a nesmíme před ní zavírat oči nebo ji zaměňovat a odsouvat tyto děti na druhou kolej. Nezaslouží si to.

Náš vzdělávací systém právě teď svazuje nepoddajný gordický uzel a my všichni přece víme, jak se takový uzel rozvazuje. Zdá se mi, že už příliš dlouho čekáme na někoho, kdo jej rozsekne. Nevěřím ale v jednoho silného lídra. Jsou to naše spojené síly, které s ním dokáží nakonec pohnout.

Titul: A okraje máš kde?

Autor: Juraj Čokyna

Počet stran: 200

Vydalo: N Press, Bratislava, 2019

ISBN 978-80-99925-06-0