Matematicko-společenské zamyšlení nad mexickým vzdělávacím systémem

Tenhle text o mexickém vzdělávání se těžko začíná. Píšu ho totiž z naprosto privilegované pozice. A z té je strašně snadné kritizovat. Až příliš snadné. Berte prosím tento článek jako poznámky z pozorování mexické společnosti (a s tím i nedílně spojenou otázku vzdělávání) za posledních devět let, které jsem v Mexiku strávila. A hned na začátku si položme zásadní otázku: co má nastavení současné mexické společnosti společného se vzdělávacím systémem?

Spoiler alert: odpovědí je totiž podle mého názoru „úplně všechno“. Mexická společnost je nesmírně rozdělená. Jedním ze základních stavebních kamenů jejích dvou pólů je otázka finanční. Samozřejmě by se dalo diskutovat o tom, zda ekonomická báze nezakládá budoucnosti i v případě společnosti české, ale věřte mi, že karty jsou v Mexiku rozdány prakticky od narození právě v souvislosti s rodinným rozpočtem až v drastické míře. Dnes si tedy zahrajeme takový společenský poker a já se vám pokusím alespoň část z těchto karet odkrýt.

Hranice chudoby

Osmdesát procent mexické společnosti žije v chudobě či na její hranici. Pokud bychom hledali nějaký snadno pochopitelný ukazatel této chudoby, byl by to například fakt, že když celých 100 milionů Mexičanů z celkového počtu 125 milionů obyvatel ráno odchází do práce, nemá jistotu, že bude mít dát co k večeři rodině. Minimální plat byl v Mexiku nedávno zvýšen na cca 140 korun denně (!), přičemž ceny jsou zde velmi porovnatelné s Českou republikou. 

Školné versus platy

Platy jsou tu v mnoha ohledech přímo směšné, nedávno jsem narazila na inzerát jedné soukromé vysoké školy, která hledala vyučujícího sociologie. Podmínkou byla plynulá angličtina, dokončené doktorské studium (!) a minimálně pětiletá praxe s výukou, ideálně na nějaké prestižní vzdělávací instituci. Nabízený plat? Celé čtyři a půl tisíce korun za poloviční úvazek. A když si tuhle kartu obrátíme lícem k sobě, zjistíme, že ona instituce, která hledala takového vyučujícího, od svých studentů bere za školné od 10.000 korun měsíčně (a výš, dle oboru a úrovně studia).

Snadná matematika

Kam touhle myšlenkou mířím? K velmi snadné matematice a jejím společenským konotacím. Zatímco si troufám říct, že v České republice (pokud se za poslední dekádu něco dramaticky nezměnilo) jsou jako prestižní vnímány především státní instituce (ať už středního či vysokého vzdělávání) a studium na soukromé škole bývá provázeno (dle mého soudu ne vždy oprávněnou) myšlenkou ve znění „nojo, nevzali ho na státní, tak musel na soukromou“, v Mexiku je to často právě naopak. Je samozřejmě těžké to takto zobecnit, doplňme proto pro úplnost, že soukromé vzdělání hraje prim především u oborů jako jsou finance, marketing či obchod, zatímco u humanitních oborů stále hrají zásadní roli univerzity státní. Ale o tom až příště a detailněji. 

Půjčky na vzdělání

Zůstaňme tak pro tuto chvíli u základní myšlenky, že v Mexiku finance hrají zásadní společenskou roli. A dokonce tak obrovskou, že řada rodin si na studia svých dětí bere půjčky, jejichž úroky často dokážou rodinné ekonomice zlomit vaz. Proč? Protože vědí, že studium dítěte na soukromé škole (a ať jsme úplně upřímní, tenhle trend začíná už od mateřinky) možná předurčí potomka k lepší budoucnosti. (Rádoby) kvalitnímu vzdělání. Dobré práci. Společenskému uznání. A spolu s tím stejného uznání celé rodině. Krátkozraké? Na hlavu lehce postavené? Pro mě nepochopitelné? Možná. Snadné si klepat na čelo z výšin mého privilegia českého kvalitního vzdělání zdarma, rodinné podpory a základu v samotném vzdělání a vnímání mých rodičů? Rozhodně.

Dát dítěti budoucnost

Ale co ta matematika? Vynásobme si minimální denní plat (který, byť je minimální, je až příliš běžný u mexické populace) 140 korun krát 20 pracovních dní a dostaneme se na 2.800 korun. Pokud v domácnosti budou pracovat minimálně dva členové, jsme na 5.600. Ale kde vzít na oněch 10.000 (a víc) měsíčně za soukromou školu a „dát dítěti budoucnost“, jak se v Mexiku často slýchává?  To je prostě otázkou pro onu privilegovanou společenskou vrstvu. Pro zbylých 20 % populace. Oněch 80 % Mexičanů tak závisí na veřejném školství, které, protože naší česko-mexické dceři jsou teprve tři roky, nejsem oprávněna hodnotit. Snad tedy postačí slova mého muže, který už od jejího narození ví, že mexické veřejné školství pro ni s největší pravděpodobností nebude to pravé ořechové. 

Lídr v zavinovačce

Důvodů je mnoho a byť i řada státních škol vykazuje skvělé výsledky, není to vždy pravidlem. Ostatně jako nic a nikde na světě. A tak, ještě v dobách předcovidových, kdy školky ještě fungovaly, jsme hledali mezi soukromými institucemi. „Vychováváme lídry.“ „Z vaší dcery bude ředitelka zeměkoule.“ „Zajistíme jí kvalitní start.“ To je jen pár z mnoha vět, které mi při výběru říkali ředitelé školek. Nakonec jsme vybrali tu, jejíž představitelka řekla, že „tady si děti prostě a jednoduše hrají“, protože já jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, o jakém lídrovi v případě naší tehdy roční dcery vlastně mluvíme. Samozřejmě, že bych si přála, abychom ji vychovali jako člověka, který se dokáže v životě kvalitně obhájit, ale musíme s touhle myšlenkou nutně začínat ještě ve chvíli, kdy jí teče mlíko po bradě? 

Buď a nebo ve vzdělávání

Přiznám se, že v tom momentu jsem pochopila, že na základní školu nebude chodit v Mexiku, ale v České republice. Protože si nejsem jistá, jestli je mým jediným přáním pracovat do zemdlení, aby se za mnoho tisíc měsíčně naučila číst a psát. A aby jí bylo ve škole podtrhováno, že tím, že chodí do prestižní soukromé instituce (jejíž prestiž ve velké míře závisí možná více na počtu cifer, které na školném převedete na účet než na tom, zda má skutečně nejkvalitnější pedagogy, navíc dramaticky platově podceňované), je něco víc než ti, jejichž rodiče na takové částky nemají. Protože právě v tomhle vidím velký problém mexické společnosti. Praktickou nemožnost vyšplhat se do sfér střední třídy, pokud člověk z mnoha důvodů zakotví v tomhle nekončícím cyklu společenské segregace.

Karty jsou rozdány

Zakončeme dnešní matematicko-společenské odkrytí karet malou tabulkou (níže) s velkým symbolickým i praktickým významem. Vykoukla na mě nedávno v jedné facebookové skupině zaměřené na mateřství. Na mimina. Najdete v ní prodej kočárků, dupaček a odsávaček mateřského mléka. A někde mezi tím se se železnou pravidelností objevují právě tyhle tabulkové cifry. Protože když se vám dítě v Mexiku narodí, je (pokud patříte do privilegované společenské vrstvy) nejvyšší čas rozhodnout, co bude s jeho budoucností. Rozumějte – začít spořit. Existují na to speciální pojištění a finanční poradenství. „Kolik milionů budu potřebovat na rozjezd dospělosti svého syna či dcery?“ To je bolestně zásadní otázka. V Mexiku se totiž univerzity nevybírají pár týdnů či měsíců před podáním přihlášek. Karty jsou tu rozdány už od zavinovačky. Ale o tom zase příště v další části článku.