Pozornost nad zlato. Věda o učení – jak navigovat žáky v džungli vjemů jménem třída

Déšť za oknem, nové tenisky v první řadě u dveří nebo včerejší fortnitová pařba. Konkurence, které je učení vystaveno přímo ve svých výsostných chrámech – školních budovách – je všudypřítomná. Připočteme-li k tomu skutečnost, že lidská pozornost je omezena na několik málo jednotek vjemů a že každý nadbytečný vjem naši už tak omezenou kapacitu dále snižuje, můžeme coby učitelé snadno propadnout pocitu bezmoci. 

Poznatky kognitivní vědy, na nichž je explicitní výuka založena, však nabízejí pár strategií, jak udělat čas strávený v lavicích co nejproduktivnějším. Pojďme se podívat alespoň na několik z nich.

Koulovaná v dějepise: Sranda to byla, ale co jsme se naučili?

Paměť je pozůstatkem myšlení. Proto se při plánování hodin a aktivit zaměřme na to, aby je činnosti, kterým se žáci budou věnovat, skutečně nutily k přemýšlení nad relevantní látkou. Naopak se vyvarujme situací, kdy se děti měly učit například o sopkách, místo toho však usilovně přemýšlely hlavně o tom, jaké lepidlo použít na model, jak vytvarovat drát a jak to celé spatlat dohromady, aby to pokud možno přežilo do zítřejší prezentace.

Po anglických kabinetech kolují historky o hodinách dějepisu, kdy koulovaná na školním dvoře měla evokovat první světovou válku a pečení placek podle afrického receptu kolonizaci. Z takových hodin si ovšem žáci odnesli hlavně poznatky o tom, že dostat sněhovou koulí za svetr pekelně studí a že když placku necháme v troubě moc dlouho, spálí se. O dějepisu ani ň.

Ne, toto není filipika proti „aktivitám“. Jen výzva, abychom je a naše hodiny jako takové plánovali s důrazem na skutečné cíle učení a pozornost žáků navigovali žádoucím směrem. Když dětem pouštíme video, řekněme jim, na co se mají zaměřit a o čem se poté budeme bavit. Když budou hrát v češtině nebo dějepisu divadlo, dejme důraz na texty, postavy a jejich charakter; kostýmy a kulisy se musí spokojit s druhořadou rolí. Když budou žáci vytvářet plakát, strukturujme aktivitu tak, aby v centru pozornosti byl obsah a souvislosti, nikoliv malůvky a ozdobné nadpisy. 

Minimalismus ve třídě a na tabuli

Stejně tak můžeme žákům pomáhat udržet pozornost tak, že nežádoucí vjemy omezíme – pomocí minimalistického prostředí ve třídě. Pokud na stěny umístíme jen skutečně relevantní informace a budeme k nim odkazovat, žáci se je naučí používat a budou jim sloužit jako dočasné externí prodloužení jejich paměti. Naopak pestrobarevná výzdoba nejprve vnímání přetěžuje přehršlem vjemů (a co teprve u dětí s ADHD nebo poruchou autistického spektra) a postupně se stává jen tapetou. Obtížná orientace zůstává.

Podobné je to s interaktivní tabulí a PowerPointem. Méně – textu, barev i obrázků na slidu – je více. Jakmile informací přibyde, pomůže zakrývání toho neaktuálního nebo jednoduchá pomůcka, která byla výbavou každé třídy snad po staletí: ukazovátko. I s jeho pomocí lze navigovat pozornost žáků v džungli informací – a to navíc tak, aby na klíčový obsah viděl každý a učitel neměl „tlustý sklo“. V počátcích mého učení mi ukazovátko připadalo směšné, dnes se bez něj v hodině obejdu jen nerad.

Rutiny našim žákům umožní nejen soustředit se na to skutečně podstatné, ale také třeba se společně zasmát a vrátit se bez prodlev k práci. 

Rutiny, rutiny a ještě jednou rutiny 

A to největší sousto přichází nakonec: rutiny. Rutinami máme na mysli činnosti, které se ve třídě dějí i několikrát denně: od zahájení hodiny a kontroly docházky přes signál k zastavení práce, pohyb ve třídě nebo v budově, užívání pomůcek, zápis do sešitu, sbírání sešitů a mazání tabule až k sezení v lavici nebo zdravení. 

Čas strávený explicitním učením všech těchto podpůrných činností a jejich dokonalá automatizace a internalizace v hlavách našich svěřenců se nám v budoucnu mnohonásobně vrátí. Pokud žáci nemusí přemýšlet nad tím, jak sedět v lavici, jak se přihlásit o slovo nebo kam napsat do sešitu datum, mohou svou pozornost věnovat učení. A spolu s nimi i my. 

Připadá vám to banální, jednotvárné, nepřirozené? Pak si představte, že každé ráno znovu zkoumáte, jak použít zubní kartáček, pak studujete návod na obsluhu kávovaru a nakonec hledáte číslo tramvaje, kterou dojedete do práce. Za takový den toho zvládnete podstatně méně než obvykle – a zažijete slušnou dávku frustrace. 

Ano, souhlasím s vámi: slovo „rutina“ má na první pohled negativní nádech a zdá se nám, že reprezentuje především stereotyp a nudu. Při bližším pohledu však zjistíme, že bez rutin by byl život těžkopádný a mimořádně neproduktivní. Teď už víme, že podobné to je i ve třídě. Rutiny našim žákům umožní nejen soustředit se na to skutečně podstatné, ale také třeba se společně zasmát a vrátit se bez prodlev k práci. 

Pozorností opouštíme vědu o učení, u rutin ale v příštích dílech zůstaneme. Zaměřeno bude na motivaci a spolu s ní i na nečekanou roli rutin pro budování vnitřní motivace.

Přečtěte si i další články blogu Explicitní didaktika. Najdete je zde. 

Literatura:

Tom Bennett: Running the Room: The Teacher’s Guide to Behaviour (2020)

Oliver Caviglioli: Dual Coding With Teachers (2019)

Daniel T. Willingham: Why Don’t Students Like School? A Cognitive Scientist Answers Questions About How the Mind Works and What It Means for the Classroom (2009; článek z American Educator je volně dostupný zde)