…nebo taky Expozice, představovačka, entrée…
Přeji dobrý den a srdečně Vás vítám u čtení svého web logu (dále jen blog). Zvolil jsem, jak vidíte, velkolepý začátek. Jestli Vám to něco připomíná, je to v pořádku. Nebudu však oproti zvyklostem pokračovat v příběhu „a long time ago in a galaxy far, far away…“ (kdysi dávno v předaleké galaxii – pozn. red.). Začnu tady a teď.
Jmenuji se Petr Pánek. Jsem čerstvým absolventem Fakulty pedagogické v Plzni, konkrétně oboru učitelství češtiny a dějepisu. Nejsem však klasický „čerstvý“ absolvent. V čerstvosti bych se přirovnal k mírně uleželému syrečku. Není mi 24 nebo 25 jako těm nejčerstvějším absolventům, kteří začali fakultu navštěvovat rázem poté, co jim na hodinách uhodilo „odmaturováno“. Já nejsem tenhle případ a v tomhle úvodu bych se rád blíže představil, aby ctěný čtenář věděl, do čeho se mnou jde.
Když se mne lidé ptají, jak jsem se octl na pedagogické fakultě, rád parafrázuji Werichova slova o tom, jak se dostal k divadlu. Takže dal by se o tom napsat tlustý svazek. Nebo několik tlustých svazků. Nebo se to taky dá říct jedním slovem. Omylem. Je to celkem nedávno, co by mě ani v nejbujnějších snech nenapadlo, že budu někdy učitel. Lhal bych, kdybych říkal, že to bylo náhodou (charakterizujeme-li náhodu podle Slovníku spisovné češtiny jako „běh událostí bez vzájemné souvislosti, z nepředvídaných příčin“). Ale o tom třeba jindy, nejlíp v soukromí.
Prošel jsem základku, gymnázium, vošku a vejšku předtím, než jsem se začal nořit hlouběji do studia pedagogie (sic!), takže vím, že učitelé jsou jako houby – ne proto, že by hodně nasávali, ale proto, že jsou mezi nimi kusy neškodné (bez chuti), jedlé (chutné!), ale také jedovaté, ba dokonce prudce jedovaté. A jako u každého hrdiny ze všech RPGček (RPG – Role-playing game – typ hry na hrdiny) hraje největší roli v úspěšnosti to, čím je člověk vybaven, když do toho jde. Jaké jsou jeho charakterové vlastnosti, ale hlavně to, jaké má schopnosti a co má za vybavení v inventáři.
S čim do toho jdu já? Především jsem vybaven určitou životní zkušeností, která za okolností různě více či méně třeskutých utvářela můj světonázor. V jednom podpaží si nesu Průvodce začínajícího češtináře od dr. Štěpáníka a doc. Šmejkalové (mrzí mě, že vedle toho není také Průvodce začínajícího dějepisáře, možná ho jednou napíšu), pod druhým křídlem mám Moderní didaktiku Roberta Čapka. V duši nesu myšlenky Jana Amose Komenského. On byl totiž pravý a jediný skutečný influencer. Kam se hrabou všichni ostatní.
Když už člověk jednou je učitel, pak má koukat, aby byl učitel s pevným názorem na některé problémy, a ne bez něj, jako tomu v mnoha případech je. A já si proto teď půjčuji jednu z mnoha nadčasových myšlenek J. A. Komenského: „Mládež má býti vzdělávána pospolu, proto je potřebí škol.“ (Komenský, Velká didaktika, s. 65). Proto nastupuji jako učitel do klasické školy. Protože si myslím, že domácí vzdělávání nám sice může pomoci, ale nespasí nás (ostatně i Felbigerův tolik odsuzovaný Allgemeine Schulordnung z roku 1774 „předepisoval vzdělávací povinnost pro děti … jejichž rodiče neměli dostatek finančních prostředků na domácího učitele.“ (Kasper, Kasperová. Dějiny pedagogiky. s.85).
Závěrem svého prvého, „vstupního“ příspěvku na svůj blog bych jen rád uvedl na pravou míru, komu by tyto texty měly sloužit. Byl bych velice rád, kdyby se vedle zábavní funkce staly zdrojem inspirace pro studenty učitelství, ale i učitele, aby byly v podstatě hospitací, která umožní vyvarovat se chyb, ale také inspirovat v tom, co se mi povede. Ale vedle toho si je samozřejmě může přečíst kdokoli. Takže se mějte a na shledanou příště.