Učitel za odměnu II: Časová tíseň

Lodní deník, 19. 9. léta Páně 2019

Konečně jsem se dostal ke psaní… V posledních dnech a týdnech se toho dost přihodilo a na zápis „do deníku“ nezbýval čas. Podstupoval jsem horečnaté přípravy na výuku (nejen češtiny a dějepisu, což jsou mé „kmenové“ předměty, ale taky občanské nauky a etické výchovy, kteréžto semináře jsem coby učitel humanitních předmětů vyfasoval – psát o tom budu někdy příště).

Musel jsem si taky optimalizovat pracovní prostředí (rozuměj kabinet – o tom se taky v nějaké další kapitole zmíním). Pak bylo ještě zapotřebí stabilizovat střevní mikroflóru po prodělaných státnicích z pepsy (pedagogika a psychologie – pozn. red.). A ještě jedna důležitá událost je hodná zmínky. Mimojiné jsme totiž s kolegy z vejšky organizovali AMOSe – adaptační, motivační a seznamovací kurz pro prváky nastupující na plzeňskou pajdu. Věřím, že pro ně teď bude vyplutí do vod vysokoškolského studia daleko příjemnější, než bylo pro nás, kteří jsme takový kurz neměli a více než silný koráb s vysokou morálkou jsme byli jako divá bárka, jejíž opilá posádka má co dělat, aby se neutopila. Nebo jako štěně hozené do vody. Když už jsme u toho vodního rozjímání – svoji vůbec první pedagogickou praxi v rámci studia na FPE s oblibou přirovnávám k vylodění v Normandii. Pokud trochu znáte historii nebo jste viděli film Zachraňte vojína Ryana, víte, o čem mluvím.

Pojďme k podtitulu této kapitoly. Co znamená časová tíseň pro začínajícího učitele? Může vás tísnit čas při výuce, protože to potřebujete všechno stihnout, ale i mimo výuku, protože trávíte hodiny a hodiny přípravami, a času na odpočinek tak jaksi nezbývá.

Všichni lidé, kteří učí, mi říkali, že první rok nebo dva „na moři“ jsou z tohohle hlediska nejhorší. Počítám, že většina z Vás zná filosofii líného učitele. Mně se tohle pojetí učitelství líbí, protože v podstatě nejde o nic jiného než o pedagogický konstruktivismus (však i „Velký Influencer“ Komenský psal, že je potřeba, aby „učitelé méně učili a žáci se více naučili“).

Podle mě to však má svá úskalí (přinejmenším pro začínajícího učitele). Možná z hlediska kovaných „líných učitelů“ dělám nějakou chybu, ale přijde mi, že člověk musí odvést daleko více práce při přípravě, aby pak mohl přenechávat při samotné výuce větší množství práce na žácích (dobře si pamatuji páně Čapkův seminář, kterého jsem se účastnil a kde pan doktor říkal, že má, tuším, tzv. schodišťové metody – tj. metody, které vymyslí po schodech cestou na výuku – obdivuhodné!).

Znovu opakuji, že teprv začínám, čímž je dáno, že ještě nemám ve svém inventáři dost ozkoušených metod (pajda mne tím žel bohu nevybavila) a vůbec pedagogických zkušeností (to je jasné, když musí člověk kvůli vzdělání většinu času prosedět spoutaný mezi stěnami, než aby si vše zkoušel v praxi, popř. přinejmenším při VŠ seminářích, kterých však bylo pomálu; zaplaťbůh za kantory, kteří pokradmu přetvářeli přednášky na semináře – takoví učitelé jsou na pajdě jak paralelní polis).

„Svoji vůbec první pedagogickou praxi v rámci studia na FPE s oblibou přirovnávám k vylodění v Normandii.“

Zmíniv „líného učitele“ musím předestřít jeden problém, který mi leží v hlavě a který se týče, souhrnně řečeno, „moderních metod ve výuce“. Moderní metody jsou samozřejmě skvělé a nezbytné. Však jsou moderní! („Moderní“ dle ASCS: „do nové doby se hodící, z ní vyrůstající, jí přiměřený, novodobý“; dostupné online zde) Moderní metody ale nesmějí být pouhou zástěrkou. Víte čeho? Neschopnosti vést kvalitní frontální výuku. Frontální výuka má své místo ve výchovně-vzdělávacím procesu. Učitel by měl podle mě být částí svého já vypravěčem, který jednak předává žákům interpretaci nějakého obsahu, jednak dává najevo, že je důstojnou a následováníhodnou osobností. Všeho by mělo být dávkováno s mírou, a to i „moderních metod“ a „frontální výuky“.

V minulé kapitole jsem předestřel, že vysvětlím, proč se můj blog jmenuje Učitel za odměnu. Rád vám to vysvětlím, protože mě aktuálně časová tíseň netrápí (přípravy hotové, navíc zítra neučím, protože se budu účastnit semináře NIDV pro začínající učitele – pak povyprávím). Takže k věci.

Potom, co jsem za okolností všelijakých úspěšně odstátnicoval, měl jsem mít svoje slavnostní první dvě hodiny skutečné výuky, a sice v prváku oboru geodézie (zapomněl jsem možná říct, že učím na SPŠ stavební v Plzni). Měl jsem učit sedmou hodinu češtinu, osmou dějepis. 🙁 No paráda.

Mohlo by se zdát, že takový rozvrh je za trest. Já vím, rozvrhářky nemohou vyhovět všem, navrch jsem tam nový, takže si nemám co vyskakovat… Ale víte co? Já jsem si řekl to, co řekl pan Karel v Hrabalově povídce Na zahrádce (je to „řeč Mordoru“, a tou tady mluvit nebudu, blíže viz HRABAL, Bohumil. Každý den zázrak. Praha, 1979, s. 160; onen výraz k nalezení i online). Já jsem se zkrátka rozhodl, že tyhle hodiny nebudou za trest, ale za odměnu, a to jak pro studenty, tak pro mne. To je můj cíl. Život mne naučil, že je dobré vždycky se snažit vytěžit z dané situace, co se dá, a to budu praktikovat i v těchto podmínkách, které by leckdo mohl považovat pro výchovně-vzdělávací proces za nehostinné.

První byla čeština. Nevím, jak bych nazval metodu, kterou jsem použil. Asi rozprava? Rokování? Diskutovali jsme o tom, co to vlastně je, ten jazyk, kolik jich v „babyloně“ je, jestli studenti čtou, jaké přívlastky by dali češtině… (padala slova jako „těžká, složitá, náročná, divná“, ale i „krásná, vtipná“…).

Byl jsem moderátorem diskuze, ale taky aktivním přispěvatelem. Každopádně mě hlásící se studenti upozornili, že už jedeme přes přestávku (kvůli maturitám nezvonilo). Z některých výrazů jsem vyčetl zoufalou nutnost plnit první úroveň potřeb dle Maslowovy pyramidy, a tak jsem vyhlásil krátkou pauzu, dověděv se, že to nevadí, že jsme jeli přes přestávku, že jsme klidně mohli jet dál.

Odskočil jsem si do kabinetu, kde se mi zatočila hlava. Mám se štípnout? Když jsem se vrátil, začala hodina dějepisu. Probíhala podobně jako čeština. Zatímco tohle píšu, přemýšlím o tom, jak v této zajímavé edukační situaci oba předměty propojit v souvislý zážitek. Myslím, že mne napadá mezipředmětová vazba s hudebkou… Poreferuji později. Teď je potřeba stanovit si obsah, metody a formy v souvislosti s vrcholným cílem – aby vzdělání bylo „za odměnu“.