Učitel za odměnu IV: Změněný stav vědomí

Učitelství jako psychedelický zážitek!

Před časem jsem publikoval na internetu článek Co je psychedelické. Řekl bych, že většina z nás má pojem psychedelický spojený ponejvíce s psychotropními látkami, tj. s drogami. To je ale dost úzký úhel pohledu a považuju dokonce, troufnu si říct, za drzost omezovat psychedelii pouze na drogy. Pojem droga zavání průserem. Doporučil bych podívat se na onen článek, který sám může pomoci rozšířit vědomí.

Stav vědomí se nám proměňuje prakticky denně i bez drog. Ať už je to střídáním spánku a bdělosti (spánek je mystický), čilosti a únavy (i únava je mystická)… Co ale dlouhodobé proměny vědomí? Podívám se na to ze svého kantorského úhlu pohledu.

Když už člověk jednou studuje pajdu (i když omylem, jako třeba já), tak má koukat, aby byl učitel. A když už má být učitel, tak má být dobrý učitel. A to, troufám si říci, vyžaduje změnu stavu vědomí – psychedelický zážitek, který nám pomůže otevřít nové horizonty. Fakulta by měla zprostředkovat adeptovi učitelství psychedelický zážitek non plus ultra. Několika se mi na fakultě dostalo. Díky za ně patří především těm kantorům, kteří svým stylem výuky dokázali způsobit v laguně mé mysli takový poprask (v pozitivním smyslu!), že by se i Goldoni divil. Uvědomil jsem si ve škole velké věci a budu z tohoto poznání ještě dlouho čerpat. Ne-li do konce svých dnů. Další, jiné psychedelické zážitky mi zprostředkovaly knihy.

Během studia na pajdě se jaksi proměnil můj pohled na svět. Vlastně došlo k přeprogramování (jako když firma Junkers začala místo bojlerů vyrábět bombardéry a místo bombardérů pak zase bojlery). Člověk se samozřejmě musí trochu nechat a ten svůj vnitřní „počítač“ tomu přizpůsobit. Protože jsem samorost, beru jen to, co se mi zdá vhodné do mého krámu. Nepřejal jsem třeba postupy typu „kážu vodu, piju víno“ – nestrpím, když se chce po žácích něco, co člověk sám nedělá nebo nedokáže udělat (příklad za všechny – tvorba slohových prací). Taky jsem nepřejal tíhnutí k rutině – je potřeba neustále něco proměňovat, osvěžovat, okysličovat…

Na druhou stranu jsem si vzal za svůj třeba názor, že žáky a žákyně je potřeba respektovat jako plnohodnotné lidské bytosti. A můžu teď s ohledem na slavnostní první pololetí strávené ve skutečném školství říct, že respektující přístup je to, co se mi osvědčilo prakticky nejvíce. Respektovat a být respektován. Funguje to. Všichni jsme lidé a máme rádi, když se k nám přistupuje s dávkou respektu. Jak ty ke mně, tak já k tobě, říká se. Mám třeba velké pochopení pro ty, které škola nebaví (přinejmenším pro některé z nich). Mě totiž taky leckdy nebavila. To mi skýtá možnost vcítit se. Jsou však lidé, do kterých se vciťuji hůře. Takových se pak raději zeptám. Líná huba holé neštěstí. A co to je? Znovu respekt. Respektuji názor ostatních. Jsem začínající učitel a moji žáci jsou středoškoláci – tj. skoro dospělí lidé. Nebojím se jich zeptat na jejich názor a děsně rád jim pomáhám názor si utvořit nebo utvářet.

„Fakulta by měla zprostředkovat adeptovi učitelství psychedelický zážitek non plus ultra. Několika se mi na fakultě dostalo.“

Nevěřím moc všelijakým kvantovým dotekům a dalším ezoteriím (karty si od své milé vykládat nechám, je to boží). Ale jedno vím jistě. To, jak jste uvnitř sebe nastaveni vy, se odrazí v tom, jak vás vidí svět. Co jsem učitel, mám pocit, že se na mě lidi dívají jinak. Určitě tedy ti, kteří vědí, že jsem učitel. Všechny moje milé staré sousedky mě teď zdraví: „Dobrý den, pane učiteli!“ Oblázkem úrazu je, že získaly dojem, že jakožto příslušník stavu učitelského jsem vševědoucí. Takže se roztrhl pytel s problémy typu „Pane učiteli, mně nesvítí světlo v předsíni.“, „Pane učiteli, mně nefunguje aligátor.“ apod. Dělám, co můžu, abych babičky uspokojil. Vedle toho mám ještě pocit, že se na mě dívají jinak i neznámí lidé na ulici nebo v tramvaji atp. Tady si dovolím přidat jeden citát (parafrázovaný): „Jsem paranoidní, ale to neznamená, že po mně nejdou!“ Co myslíte? Je to možné? Já tomu věřím.

Čím je to dáno? Tím, že já se dívám jinak. Oči – okno do duše, říká se. A já teď řeknu děsnou věc – Jako učitel teď vidím každého jako potenciálně vzdělavatelný objekt. A vlastně tak k lidem i přistupuju. Moje snoubenka mi spílá, že mám mentorskou povahu. Moje máma to nazývá „pastorační povinnost“ a tvrdí, že to mám po ní (když jsem ji pozoroval, jak ponaučovala v obchodním domě ostatní penzisty, jak se platí u samoobslužné kasy, dal jsem jí za pravdu).

Učitelství je chtě nechtě pomáhající profese, a tak to člověka přiměje dívat se na svět jaksi… učitelsky. Samozřejmě je potřeba dávat pozor, aby ve vás lidé toho učitele neodhalili! To by byl kravál. Sami jistě uznáte, že poučování a mentorování nebývá moc příjemné. Z dobře míněné rady se snadno může stát nevyžádaná dobrá rada neboli NDR, jak říká Zdenko Matula. A ve škole? Tam to platí dvojnásob. Samozřejmě, že je nejlepší, když si děti k poznání dojdou samy a učitel je pro ně jenom průvodcem na cestě. Bez montování a mentorování.

Závěrem bych řekl tohle: Pokud člověk chce být (dobrý) učitel, proměna vědomí ho nemine. A to trvalá proměna. Nemusíte se nic bát, nebolí to. Jen se vám možná přihodí, že někdy zapomenete přešaltovat. Bude vám divné, že se nikdo nehlásí. Ale pak vám dojde, že nejste ve škole, že sedíte v restauraci a že už dávno není hodina, ale čekáte na oběd, který jste si v rauši objednali. Že otázku jste položili (snad!) jenom ve svojí hlavě a odpovědět si na ni musíte sami. A pokud jste ji položili v restauraci plné lidí nahlas – copa ne? Já vždycky říkám, že správný učitel musí být trochu blázen.

Mozek je počítač a jako takový je potřeba ho programovat. Zkuste to někdy. Stačí málo. Záleží jen na tom, jaké příkazy mu dáváte. Zkuste nepoužívat podmiňovací způsob – místo „Chtěl/a bych udělat“ řekněte „Udělám“. Zkuste místo „Budu hledat řešení“ říct „Najdu řešení“. Zkuste říct „chci“ místo „musím“. Uvidíte, že se vám hned bude jinak pracovat. Objevíte v sobě dávku energie, o které třeba ani nevíte. Práce učitele je děsná bomba a vyplatí se dělat ji pečlivě s ohledem na zdraví vašich svěřenců i vaše vlastní zdraví. Nač si platit kurzy „Proti vyhoření“, když si můžete s psychohygienou vystačit sami? Máte na to, stačí chtít. Do značně široké míry je to totiž jen otázka úhlu pohledu.