Tenhle text píšu z pozice absolventa fakulty (učitelství Čj-Dě pro 2. st. ZŠ), začínajícího učitele na střední škole (ano, jde to) a taky, jak jsem už předesílal, nadšeného grafomana, který nepromarní byť sebemenší příležitost, aby koukal něco napsat, když už teda ta možnost je.
O tom, jak jsem se dostal k učitelství a proč rád píšu, se můžete více dočíst v mém blogu. Moje učitelská mise na SPŠ stavební v Plzni začala definitivně loni v září za okolností stejně třeskutých, jako tomu už v mém životě bylo prakticky vždycky. Co se dá dělat, dramatičnost je pro mne zkrátka něco jako lep na paty. Během svého slavnostního, ale silně horečnatého prvního pololetí v opravdické praxi jsem si stihnul naklonit některé žákyně a žáky (šermíř, filmař, divadelník a kosmonaut vnitřních světů vždycky nějaké sympatie najde) a u ostatních si získat když ne sympatie, tak alespoň respekt (razím heslo „respektovat a být respektován“, nesmírně se mi to vyplatilo a doporučuji to každému beze zbytku).
Utekl konec léta, podmračený podzim a trapně mírná zima. Nastalo jaro! Čas znovuzrození, nových začátků, radosti, lásky…
Vykračoval jsem si spokojeně v roli svého kantůrka, lehce zmáčen deštíkem, ale šťasten, v sáčku umouněném od křídy, v pomačkaném klobouku, s kufříkem a myslel jsem na to, jak jsem sakra spokojený. Když už to vypadalo, že se nový život dostal do stabilizované polohy… přišla globální krize.
Vždycky razím názor, že když už, tak se má dodržovat pokud možno pozitivní tón. Nechci, aby tenhle můj textík byl zavirovaný jako dneska drtivá většina médií, tak se na to podívám trochu z jiného hlediska. Proč se můj text jmenuje Seminárka, psaná v karanténě? Jednak mi to dovoluje odkázat ke známému dílu, jehož kritickým zkoumáním můžeme zjistit, co všechno nám dnes ještě může nabídnout, jednak proto, že seminárka anobrž seminární práce se na dlouhé dny stala leitmotivem mého života. Vysvětlím. Jako učitel v těchto zvláštních dnech učím výhradně distančně. Takže vstanu, seminárky. Snídám, seminárky. A potom seminárky, seminárky, seminárky. Obědvám, seminárky. Večeřím seminárky. Cítíte ten rytmus? Je docela moderní, i když se nemusí na první pohled zdát.
Abyste tomu rozuměli. V současnosti komunikuju na dálku bezmála se stovkou děcek – středoškoláků a středoškolaček různého věku i nálady. Vedu je během procesů OBN, EV, ČJL a Dě (zpravidla nějakou hravou nebo jinou tvůrčí formou; ač už mi šednou vousy; a oni už jsou taky skoro dospělí). Mám tak příležitost sledovat a vstřebávat mladé duchy. Děcka podle mě potřebují vypouštět duchy. Nevykládejte si to nějakým zapáchajícím způsobem. Když říkám duchy, mám na mysli pocity, myšlenky, interpretace žité skutečnosti… A není nic horšího, než když je mladý duch zaražený, přiškrcený, spoutaný. Anebo naopak, když z člověka začnou duchové samovolně vyvěrat. To taky není nic moc. V současné době hrozí obě extrémní polohy a učitelé by měli pomáhat tu energii na straně jedné akcelerovat, na straně druhé usměrňovat. Miluju práci s duchy, proto dělám ve školství.
O čem mluvím se žáky a žákyněmi ve svých hodinách, je hlavně člověčství a lidství (předmět nehraje roli). A víte co? Teď se nám to zúročuje. Myslím, že se žáci nebojí teď o svém lidství a člověčenství psát otevřeně. A to je důležité. Jsou schopni reflexe a sebereflexe. Důležitá schopnost! Dalším krokem je totiž vzájemnost, tedy, dle Slovníku spisovné češtiny, vzájemné vztahy založené na vědomí sounáležitosti. Miluju pociťovat to jemné předivo lidské sounáležitosti. A může to být kdekoli, třeba při nejběžnější pochůzce na ulici nebo obyčejné návštěvě krámu. Nejsem člověk systémový (homo sapiens systematicus). Mám vždycky tendenci pochybovat o každé autoritě, a to ze mě a priori dělá občana paralelní polis (homo sapiens parapoliensis; zdravím srdečně paní doktorku Východskou!).
„Máte pěknou roušku,“ bylo nejčastější hláškou prvního dne krize. Ale neříkali to lidi mně. Nevlastnil jsem tehdy ještě roušku, měl jsem kolem krku a přes tvář jenom tzv. palestinu – plastelínu :), za což jsem si vysloužil dlouhý pohled jedné krasavice berberského typu, kterou jsem potkal cestou na nákup. Tu větu jsem říkal já lidem, na které jsem narazil. Však to znáte. Moje rouška chrání Tebe, Tvoje rouška chrání mě. Tvoje rouška baví mě, moje rouška Tebe.
Musím říct, že jsou i roušky, které ve mně probouzejí divoké vášně – např. rouška s podobiznou Komenského, kterou měla na tváři předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová, mi vyloženě bere dech. Ale o tom třeba jindy. Svět vypadal najednou díky rozličným rouškám najednou pestrý. Přijde mi, jako by lidé zneužívali toho, že jim rouška dovoluje více se usmívat, aniž by je u toho někdo viděl (podle vět klasika české literatury: „Jsme Češi. Ale nemusí to nikdo vědět.“). Líbilo by se mi, kdyby se v budoucnosti o téhle době přemýšlelo a mluvilo jako o době rouškové. Rouška není symbolem nemoci, ale vzájemnosti, tolerance, solidarity.
A moji citliví studenti to silně vnímají
Moji studenti jsou všímaví. Podle mě by všímavost měla být jednou z rozvíjených klíčových kompetencí, protože v ní dnešní doba trochu pokulhává. Není se čemu divit, při všech těch vlivech, které nás doslova bombardují a vytvářejí hory počitků, ve kterých aby se prase vyznalo. Udělá mi proto vždycky radost, když vidím, že děcka na něco přišla, že si někdo z nich všiml něčeho, čeho třeba ani já ne. Jeden z mých studentů, citlivý chlapec (čte Terryho Pratchetta a další skvosty), si povšiml toho, že lidé, kteří nosí dioptrické brýle, musejí pod rouškou zadržet dech, když chtějí něco vidět (brýle se jinak ihned mlží, vznikl k tomu i vtip, ale nebudu ho tady říkat, je vulgární). Mluvil o tom proto, že ho rozčilují lidé, kteří si neustále na něco stěžují, zpravidla na malichernosti. Kverulanti.
V tomhle s ním soucítím, protože mně vadí taky. Jedna půvabná drobná studentečka prvního ročníku zase ve své eseji napsala: „Já jsem si vždycky myslela, že to nikdy neřeknu, ale chci zpět do školy.“ Tak to vidíte. Člověk potřebuje hlavně lidi. Jiná prvačka napsala: „Myslím, že tato situace bude přínosná hlavně z důvodu, že si každý z nás uvědomí, že to, na co jsme celou dobu nadávali, nám teď vlastně chybí. Například sedět ve škole a učit se bylo vlastně mnohem lepší…“ Jaké je to najednou úžasné prozření, když má člověk srovnání!
Už před časem jsem psal o tom, že škola je místem, které pomáhá rozvíjet můj duševní klid a rovnováhu. Důvod je prozaický. Když vidím, jací jsou mladí lidé, dává mi to naději. Mladí nejsou lhostejní a jsou velmi citliví na bezpráví a na rozbředlou morálku. Já taky, proto si aktuálně připadám jako člověk na svém místě.
Žiju zázračný život. Je to velmi jednoduché. Může ho žít každý a nemusí být zrovna učitel, ani není potřeba prodělat zážitek blízký smrti. Jen je zkrátka třeba zjistit, že všechno není samozřejmost. A pak zjistíte, jaká je to veliká věc, když se ráno probudíte zdraví a v bezpečí. Vlastně zázrak.
Situace, ve které se teď nalézáme, prověřuje nás všechny bez rozdílu. Nikoho nešetří. Ať jste kdokoli, jste tím zasaženi. V hodinách dějepisu kladu vždycky důraz na procesualitu dějin. Teď, ač naoko paralyzováni, máme ten proces každý před očima. Snad nikdo nepochybuje o tom, že dneska se píšou „Velké Dějiny“. Jedna studentka napsala: „Přestože jsem z této situace velmi smutná, doufám, že se všechno obrátí k lepšímu a po návratu do normálu si všichni lidé uvědomí, jak moc si musíme vážit toho, že se můžeme vzdělávat, můžeme se volně pohybovat po České republice a i po světě a hlavně, že si začneme vážit zdraví.“ Se vším souhlasím. Jen bych si dovolil polemizovat s tím „návratem do normálu“.
Pokud se někdo těší, že se po této krizi vrátí hezky zpátky do svých vyjetých kolejí (pokud je ještě najde), budiž. To bude zřejmě člověk Starého světa. Starého světa já si velmi vážím. Však jsem v něm vyrostl, dospěl, vše prožil, málem se zabil, znovu se narodil… a tak vůbec.
Snad mi ale nikdo nebude mít za zlé, že nestojím o to, aby se svět vracel do „normálu“ doby předkoronové. Tenhle normál mi zavání normalizací. Snad jen smysl pro humor a erudici by stačilo mít ve výbavě na cestě do Nového světa. My učitelé bychom to měli vědět nejlíp. Vždyť právě vzdělávání musí neustále dobíhat překotný vývoj společnosti a neustále prověřovat staré i nové autority.
Pokud mi bude dopřáno, budu si po letech zpívat „Když jsem já sloužil to první léto, planetu Zemi zachvátila pandemie.“ A pořádně tlustě si namažu chleba pomazánkou, sednu si s ním před barák a řeknu: „To víte, za války jsme nemohli, teď můžem.“ Už nebude karanténa a já nejspíš budu mít za sebou zrovna lekci distanční výuky, která nebude tak náročná, protože žáci sami budou vědět, kde hledat informace a jak má vypadat taková seminárka.
Je to lidská civilizace, co se teď musí podívat do zrcadla a vidět se ve veškeré kráse, ale také se všemi neduhy, kterými trpí. A protože žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny“, dívám se taky sám sobě do očí a říkám si, že jestli koronavirus něco udělal, tak rozhodně to, že nám šlápl na kuří oko. Víme, kde to nejvíce bolí. Tedy alespoň my učitelé to víme. A nesmíme zaspat. Lidé, bděme! #ptrpnk