„Stojím poprvé za katedrou, ve Vietnamu a učím přírodopis v angličtině.“ Před rokem bych rozhodně neřekla, že takto budu popisovat moji situaci.
Stěhovat se během covid-19 krize je asi poslední věc, do které by se člověk momentálně vrhal. Hlavně pokud jde o stěhovaní na druhý konec světa – do Vietnamu. I tak jsme se k tomu ale s manželem na začátku minulého února odhodlali. A to jsme ani poslední měsíc před odletem netušili, jestli to vůbec dopadne.
Budu učit?
Můj prvotní záměr byl najít si práci jako učitelka angličtiny až v momentě, kdy dorazíme do země. Učila jsem angličtinu několik let, buď během studia, nebo později při práci, tak mi přišlo rozumné se držet něčeho, co už jsem měla zažité, abych se mohla soustředit na nové prostředí a nové lidi. Navíc je ve Vietnamu obrovská poptávka po výuce angličtiny, převážně pro děti od útlého věku. Proto jsem tušila, že sehnat práci nebude moc náročné. Ještě navíc, když dorazím před začátkem školního roku.
Učitelství jsem se bokem věnovala už od začátku vysoké školy, ale nikdy by mě nenapadlo, že to jednou budu zvažovat jako povolání. Změnilo se to v době, kdy jsem doučovala děti ze sociálně znevýhodněných rodin a uvědomila jsem si, že učení a práce s dětmi mě opravdu baví a naplňuje. Proto jsem se před rokem přihlásila k tzv. doplňujícímu pedagogickému studiu (někdy známému jako pedagogické minimum), které jsem bohužel musela přerušit právě kvůli stěhování do Vietnamu.
Nedoufala jsem, že ve Vietnamu budu moci učit svůj vlastní obor. Mám vystudovaný magisterský obor Potravinářská chemie a biotechnologie, ale moc zkušeností s výukou chemie nebo biologie ve třídě jsem neměla.
Jeden večer jsem po hodinovém projíždění pracovních nabídek v karanténním hotelovém pokoji v Hanoji narazila na inzerát, ve kterém hledali učitele přírodovědy. Řekla jsem si: proč to nezkusit? Při nejhorším mi neodepíšou.
Vzali mě!
Po dvou týdnech karantény jsem vyrazila na pohovor a hned druhý den potvrdili, že mě berou. Moje původní plány nevyšly tak, jak jsem předpokládala. Naštěstí.
Od září učím sedmou a osmou třídu na dvou státních školách. Připravuji žáky na IGCSE (International General Certificate of Secondary Education), zkoušku z různých předmětů, kterou budou osmáci absolvovat za dva roky. Učím přírodovědu, ale zároveň musím žáky vybavit jazykovými dovednostmi, které jsou předmětově specifické. Takže taková krásná kombinace nejen vědy, ale i angličtiny.
Těšila jsem se, že se pouštím do něčeho nového, unikátního a že mi to poskytne nenahraditelné zkušenosti. Zatím mám za sebou dva měsíce. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, byla by to horská dráha. Jednou nahoru, jednou dolu, ale hlavně z toho vozu nejde vystoupit. Můžu jen doufat, že přežiju a dorazím do konce – tedy v mém případě do konce května.
Pro mnoho lidí je Vietnam daleká a exotická země, a i proto se chci v následujících článcích věnovat tomu, jaký je ve Vietnamu přístup k vzdělávání (z pohledu rodičů/učitelů, ale i z pohledu žáků), jak probíhá moje výuka a jak jsem přizpůsobila výuku pro mimořádně nadané žáky. Cảm ơn.