„Ve škole často nastávají situace, které mě rozladí nebo rozesmutní.” O učitelském well-beingu.

Well-being ve škole je poslední dobou poměrně diskutovaným tématem. Slyšíme, jak je důležité, aby se žáci a studenti rozvíjeli v příjemném a podporujícím prostředí, aby byly respektovány jejich potřeby a pracovalo se s jejich emocemi. Well-being ale nenáleží pouze žákům a studentům – myslet bychom měli také na učitele a učitelky.

Well-being učitelů = well-being žáků a studentů

Well-being se dá obecně definovat jako stav, kdy jsme v tělesné, duševní i společenské pohodě (OECD, 2017). Marek Bula z Katedry pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, který se podporou well-beingu výzkumně zabývá, tuto definici rozšiřuje: „Well-being je kouzelný v tom, že je závislý na prediktorech, které jsou s každým jedincem jiné a navíc se mění s časem. Obecně se u psychologického well-beingu mluví o šesti základních složkách: sebepřijetí, pozitivní vztahy, autonomie, osobní rozvoj, smysl v životě a zapojení do společnosti. Z aktuálních výzkumů vychází, že nejdůležitější jsou pro well-being vyučujících právě pozitivní vztahy ve škole, a to s kolegy, s dětmi i vedením školy.“
Význam učitelského well-beingu v kontextu školy navíc není pouze individuální (jednotlivým vyučujícím se dobře daří a vedou spokojený život), ale jedná se o celoškolní záležitost – pozitivní klima ve škole a třídě totiž vychází ve velké míře právě od učitelů a učitelek. Bez well-beingu pedagogů tedy nemůže existovat well-being žáků a studentů.

Skupinová setkání nad zlato

Výzkumy opakovaně potvrzují, že učitelský well-being významně ovlivňuje kolegiální podpora. Pokud mají pedagogové možnost společného setkávání a sdílení, má to vliv na snižování stresu a potenciální ohrožení syndromem vyhoření (Smetáčková, Vondrová & Topková, 2017). Skupinová setkání mohou probíhat různými způsoby i formami. Často skloňovaná jsou supervizní setkávání, tzv. supervize. Do skupiny učitelů přichází externí odborník, supervizor, nabízející podporu v tématech, která učitelé sami přinášejí. V bezpečném prostředí za přítomnosti kolegů a kolegyň tak mohou učitelé získat podporu, pomoc a inspiraci pro další práci. Supervizní setkávání ale stále nejsou pro většinu škol normou a řada učitelů si je, stejně jako individuální terapie, zajišťuje soukromě. Bez systémové změny se tedy neobejdeme. Důležitost těchto služeb podtrhuje i Marek Bula: „Kdybych mohl mávnout kouzelným proutkem, zaměřil bych se například na povinné supervize vyučujících a možnost psychoterapeutické podpory hrazené školou.”

Významnou roli mohou hrát také intervizní setkání (setkávání učitelů a učitelek bez externího supervizora), na kterých mezi kolegy dochází ke vzájemnému sdílení zkušeností a reflexi. Tím dochází k nahlédnutí na danou problematiku z více různých stran a rozvoji všech zúčastněných. Se setkáváním v komunitě učitelek během celého školního roku má zkušenost i Nikola Rybová ze ZŠ Jiříkovice: „Vyhovovalo mi, že to nebylo jednorázové, protože mě to v průběhu roku “nakoplo” a dodalo chuť se pustit do něčeho dalšího, nového, zařadit inspirující věci ze setkávání hned do výuky. Bylo pro mě také přínosné zjistit pohledy jiných učitelů a vidět, jak se některé záležitosti řeší na jiných školách.” Anna Klečková ze ZŠ Šlapanice si myslí, že učitelské sdílení má určitě smysl i jednorázově, ale dlouhodobé a pravidelné setkávání jí dalo možnost se k některým věcem vracet a nazírat je s odstupem času. „Má to ale podle mě jedno hlavní úskalí – učitelé nejsou zvyklí nacházet si na kolegiální sdílení ve svém pracovním režimu čas,” doplňuje.

Nevyhořet nestačí

Kolegiální sdílení (supervize, intervize, dále např. mentoring aj.) je opakovaně doporučováno také proto, že snižuje riziko syndromu vyhoření (Smetáčková, 2019). Tento stav chronického stresu a fyzického i psychického vyčerpání může mít mnoho projevů. Člověk se syndromem vyhoření obvykle nemá na nic sílu, je apatický, netěší ho věci, které ho dříve těšívaly, do práce chodí s nechutí až odporem, častěji než dřív reaguje rozčíleně či cynicky, může mít pocity méněcennosti, bezmoci nebo se mu výrazně zhorší kvalita spánku (Kallwass, 2007). Syndromem vyhoření je ohroženo 84 procent pedagogů prvního a druhého stupně základní školy, jako nejvíce riziková skupina se pak v českém prostředí ukazují být učitelé a učitelky prvního stupně (Smetáčková, 2019). Prevence je tedy rozhodně na místě. To potvrzuje i začínající učitelka Lucie Bulíčková z Hradce Králové: „Ve škole často nastávají situace, které mě rozladí nebo rozesmutní. Nejvíce mi pomáhá sdílení s kolegyněmi nebo bývalými spolužačkami z vysoké školy. Snažím se nastavovat si hranice své práce ve smyslu „teď jsem učitelka a teď už Lucie se svým osobním životem”. Velmi smysluplnou shledávám i psychoterapii, na kterou preventivně pravidelně docházím.”

Kromě individuální terapie či koučování může well-being podpořit také relaxace, meditace nebo dechová cvičení v pohodlí domova (třeba podle videí na youtube) a pohyb na čerstvém vzduchu (nemusí se jednat přímo o sport, můžeme například nahradit poslední zastávku jízdy MHD chůzí). Pomáhá také vytvářet si čas a prostor pro sebe, například mít občas v kalendáři vyhrazený podvečer jen na svoje zájmy; další chvilkou pro sebe může být psaní deníku (například deník vděčnosti – zapsat si 3 věci, které se ten den staly a za které jsem vděčná). Můžeme také zkusit zavést „svých 10 minut”, které každý den v podobnou dobu, třeba po příchodu ze školy, věnujeme jenom sobě, například si během nich vypijeme kávu a vylušíme sudoku. „Já osobně jsem se jako učitel snažil zajistit si tyto oblasti: vnímání úspěchu v práci (pochválení se za dobrý výkon, reflexe toho, co bych rád zlepšil), tvoření funkčních a pozitivních vztahů s kolegy, vedením, dětmi i rodiči, jasná hranice pracovní doby, každý rok nějaký seberozvojový kurz a dostatek sportu, kvalitního spánku a jídla,” dodává Marek Bula. 

_______________________________________________________________________

Zdroje:

• Kallwass, A. (2007). Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Portál. ISBN 978-80-7367-299-7.
• OECD. (2017). PISA 2015 Results (Volume III): Students’ Well-Being, PISA. OECD Publishing. http://dx.doi.org/10.1787/9789264273856-en 
• Smetáčková, I., Vondrová, E., & Topková, P. (2017). Zvládání stresu a syndrom vyhoření u učitelek a učitelů ZŠ. e-Pedagogium, 1(2017), 59-75.
• Smetáčková, I. (2019). Syndrom vyhoření mezi vyučujícími v mateřských a základních školách. Diagnostika a poradenství v pomáhajících profesích. 3(2), 27-40.

Autorky:

PhDr. Anna Frombergerová, Ph.D. – psycholožka, pracuje v hnutí Otevřeno, vyučuje studenty učitelství na PedF UK

Mgr. Anna Herzigová – pedagožka, pracuje v hnutí Otevřeno, lektoruje programy primární prevence v organizaci Podané ruce

Článek vznikl pro listopadové číslo časopisu Učitelský měsíčník.