Frontální a nonstop formativní. Explicitní hodina, díl druhý – hlavní část hodiny
Jedna z pouček o plánování hodin říká: Začni od konce. Jinými slovy, každá hodina stojí na tom, co přesně chceme děti naučit. Namísto přemýšlení o tématu nebo aktivitách se tedy řídíme nejdříve otázkou: Co musí každé dítě do konce této hodiny vědět nebo umět? A co pro to bude potřebovat?
Pokud je naším cílem naučit děti poznat v textu metaforu, v explicitní výuce nezačne učitel tím, že dětem ukáže metaforu a zeptá se jich, co to je. Tahle hra na „kdo ví, co mám na mysli“ u nové látky vede k hádání, zakořenění mylných představ (miskoncepcí) a hlavně k prvnímu neúspěchu většiny třídy dřív, než hlavní část hodiny vůbec pořádně začala. Namísto toho se hodina ponese v duchu postupu „já (učitel) – my (učitel a žáci) – vy (žáci)“.
Průvodce vzděláváním? Nikoliv. Učitel učí
JÁ (5 minut): Učitel dětem na příkladu z textu probíraného v literatuře ukáže, co metafora je a co je pro ni typické, a naopak, co metafora není a jak se liší od přirovnání, které probíraly v minulosti. Pak na příkladech a „ne-příkladech“ (non-examples) vypráví svůj myšlenkový proces a modeluje tak činnost, kterou budou muset zanedlouho dělat i žáci. Srovnávám dvě podstatná jména? (Co jsou podstatná jména?) Srovnávám je přímo, nebo je mezi nimi spojka „jako“? Mají ona dvě podstatná jména alespoň dvě společné vlastnosti? Jaké vlastnosti to jsou?
Učitel se tedy nedrží v pozadí coby průvodce. Učitel učí. Banální zjištění, ale ve světě „líných učitelů“ možná překvapivé.
MY (10 minut): Příští ukázku už dělá spolu s učitelem celá třída. Na úvod této klíčové fáze učitel dětem představí analogický úkol a prochází s nimi kritérii, jimiž se metafora vyznačuje.
„Prosím přečti větu na tabuli, Honzo.“
Honza přečte větu.
„Díky. Srovnáváme dvě podstatná jména? Ano nebo ne? Palce nahoru nebo dolů. Připravte se… Tři, dva, jedna, teď!“
Celá třída ukazuje palce nahoru nebo dolů. Pokud se ukázalo, že něčemu rozumělo méně než 80 až 90 procent třídy, pak se musí učitel vrátit k předchozímu modelování. Pokud naprostá většina pochopila, je možno jít dál.
„Výborně. Která podstatná jména to jsou? Řekněte to spolužákovi v lavici. Máte na to deset sekund. Deset, devět…“
Učitel se tedy nedrží v pozadí coby průvodce. Učitel učí. Banální zjištění, ale ve světě „líných učitelů“ možná překvapivé.
Formativní hodnocení jede na plné obrátky
Postupně takhle učitel s celou třídou (včetně bleskurychlých prací ve dvojici) projde všechna kritéria pro několik dalších příkladů a ne-příkladů. Jakmile je evidentní, že naprostá většina dokáže poznat metaforu, může opustit fázi MY a pokročit k samostatnému úkolu – VY.
VY (10 minut): Žáci dostanou podobně strukturovaný úkol – na tabuli, z učebnice nebo ve formě pracovního listu – a pracují na něm samostatně a v tichosti. Součástí opět může být i bonusový úkol pro ty rychlejší a zdatnější. Těm slabším žákům by nadále měla být k dispozici kritéria pro rozpoznání metafory.
Učitel se nejdříve vydá právě k těmto žákům a je-li to nutné, pomůže jim začít s úkolem. Pak obejde ty, kteří by podle předchozího formativního hodnocení (palce nahoru apod.) problémy mít neměli. Dělá si poznámky o tom, jak se komu daří – ať u sebe, nebo přímo v pracích žáků (čímž odpadá zdlouhavé večerní procházení sešitů). Pokud zjistí, že se velká část třídy dopouští stejné chyby, pak samostatnou práci na krátkou chvíli zastaví a na chybu upozorní. Formativní hodnocení jede na plné obrátky.
Frontální výuka? Ano. A také responzivní
Hlavní část hodiny je za námi. Že to nezní nijak převratně? Nezní, máte pravdu. Žádní maňáskové, divadla, učební stanoviště, jigsaw groups ani blikající powerpointy. Co ale převratné je – alespoň na rozdíl od toho, jak „frontálku“ pamatuje většina z nás – je její responzivnost. Učitel pomocí nástrojů formativního hodnocení neustále sleduje, jestli je většina žáků nadále „na palubě“, tedy jestli látce porozuměla a zda je možné se posunout dál.
Z toho plynou dva důsledky: Za prvé, ačkoliv je velká část hodiny vedena frontálně, s frontální výukou jak ji známe z našeho dětství i mladé dospělosti má jen pramálo společného. Za druhé, díky neustálému zjišťování pokroku dosáhne úspěchu maximum dětí. Ne jen pár šťastlivců.
Jestli správně počítám, z hodiny nám aktuálně zbývá nanejvýš deset minut. Příště tedy o tom, jak hodinu zakončíme. A protože učitelé obvykle nemají času nazbyt, zkusíme to tak, abychom v závěru hodiny rovnou učinili i pár kroků k přípravě té další.